Jste nejlepší? Pak máte závazky vůči ostatním. Fakt, že jste ve vaší cyklistické skupině nejsilnější, znamená, že se podle toho musíte chovat….
Jste v polovině stoupání a vesele vedete monolog o svém novém postupu voskování řetězu, zatímco všichni za vámi nadšeně přikyvují. Nikdo neprotestuje. Všichni jsou příliš zaneprázdněni dýcháním, které připomíná astmatickou lamu v těžké citové tísni. Někteří za poslední dva kilometry nepronesli ani slovo, protože jim v uších buší srdce dost hlasitě. Nikdo není schopen do konverzace vnést nic smysluplného, což si vykládáte jako svolení zacházet do ještě úmornějších detailů.
Mít v nohách tolik rezervy je skvělý pocit. Jakmile se ale stanete tím trvale nejsilnějším jezdcem – tím, za kým se všichni táhnou v náročnějších pasážích – začnou vaše schopnosti zásadně ovlivňovat, jaký den celá skupina prožije. Můžete náročnou vyjížďku proměnit v pohodově zvládnutelnou záležitost. Nebo také způsobit, že se šest lidí příští neděli – a vlastně i všechny další víkendy – „náhle“ ukáže jako zaneprázdněných…
Takže, jakožto ten nejlepší z party, máte určité povinnosti. Jaká jsou nepsaná pravidla pro cyklistu, který je nejsilnější ve skupině, pokud nechce nakonec jezdit úplně osamocen?
Udržujte skupinu pohromadě
To, že znáte trasu, z vás může paradoxně udělat špatného vůdce. Bez přemýšlení odbočíte na známém místě, dva jezdci přímo za vámi vás následují, a všichni ostatní vzadu dostanou nečekanou příležitost potrénovat své navigační schopnosti.
Sledujte, jak moc se skupina natahuje, a byť jste nejlepší, zvolněte dřív, než někdo ztratí kontakt. Před stoupáními nebo technickými úseky si stanovte jasná místa pro opětovné sjednocení skupiny. Každý tak může jet svým vlastním tempem a zároveň ví, kde vás později najde. Vyberte místo, které je jednoznačné. Pokyn „nahoře“ ztrácí na užitečnosti ve chvíli, kdy stezka nabízí tři stejně pravděpodobné vrcholy.
Na křižovatkách se vždy ujistěte, že i ten poslední jezdec ví, kudy dál, než vyrazíte dál. Věta „vždyť byli hned za mnou“ přestává platit ve chvíli, kdy někdo zastaví, aby nahodil spadlý řetěz. Při opětovném shromáždění skupiny spočítejte hlavy. Dorazit na místo jako první ztrácí na půvabu, když nikdo netuší, co se stalo s polovinou lidí, kteří měli být za vámi.
I ten poslední si zaslouží odpočinek
Dorazíte na vrchol, napijete se a strávíte pět minut vysvětlováním, proč máte zrovna dnes „den blbec“. Vtom dorazí poslední jezdec a vy si okamžitě začnete nacvakávat tretry do pedálů. Zdá se, že jeho příjezd je pro všechny signálem k ukončení pauzy.
Zatímco vy jste odpočívali, on celých těch pět minut stále stoupal. Dejte mu čas popadnout dech, napít se a případně něco sníst. Jeho regenerace začíná až ve chvíli, kdy dorazí na místo – bez ohledu na to, jak důkladně jste si za něj odpočinuli vy.
Zeptejte se, zda je připraven, ještě když stojíte na místě. Křičet otázku přes rameno ve chvíli, kdy už se rozjíždíte, obvykle dost ovlivní odpověď. A pokud vám při čekání začala být zima, oblečte si další vrstvu. Měli jste přece čas na svačinu i na podrobnou analýzu stavu svých nohou. Určitě si najdete chvilku i na to, abyste si zapnuli zip. Zkrátka nezneužívejte, že jste nejlepší.
V prudších stoupáních se držte vzadu
Když se zařadíte na konec skupiny, snadno zjistíte, že stoupání, které jste vy sami označili jen za „trochu táhlé“, někomu jinému právě dokonale kazí odpoledne. Jakmile se sklon zvýší, zvolněte a přidejte se k tomu, kdo má zrovna největší potíže.
Pokud je na cestě dost místa, jeďte vedle něj. Na úzkých stezkách mu naopak dopřejte prostor a držte se za ním. Přizpůsobte se jeho tempu. Popojíždět pár metrů před ním a zrychlovat pokaždé, když se dotáhne na vaše zadní kolo, je obzvlášť otravný způsob „povzbuzování“. Dotyčný už tak bojuje s vrcholem, který se odmítá přiblížit – nepotřebuje, abyste mu to ztěžovali ještě vy.
Pokud stoupání znáte, podělte se o užitečné informace: kde se sklon zmírní, kde končí úsek s volným povrchem nebo kde je možné na chvíli vydechnout. Větu „už jsme skoro tam“ si schovejte až na chvíli, kdy je vrchol skutečně na dosah. I vyčerpaný člověk si totiž dobře pamatuje, že jste to samé tvrdili už před patnácti minutami.
Mluvte, zatímco ostatní dýchají
Vyprávějte jim o tom, jak jste upadli před kavárnou, protože jste zapomněli vycvaknout tretry z pedálů. Zahrňte i tu část, kdy jste se snažili vstát s připevněným kolem. Konečně jste našli publikum, které vás nemůže přerušovat, a vaše ponížení by mohlo zpříjemnit další minuty lezení.
Veďte konverzaci, aniž byste je nutili k námaze. Ptát se na jejich práci a následně se zeptat: „Co to přesně obnáší?“ je docela kruté využití zbývající kapacity vašich plic. Dejte jim něco k poslechu a nechte občasné zamručení považovat za plnou účast.
Vyberte si však materiál. Vaše nejnovější zlepšení FTP může být fascinující, ale osoba, která se vedle vás trápí, pravděpodobně neocení podrobné vysvětlení, proč se vám tento výstup zdá tak snadný. A pokud chtějí ticho, mlčte. I zaujaté publikum má své limity.
Byť jste nejlepší, KOM počká
Blíží se segment. Máte vítr v zádech, nohy vás poslouchají a Strava se najednou stala důležitější než sedm lidí, které jste na vyjížďku výslovně pozvali.
V takové chvíli je nejlepší se na útok vykašlat. Když vystřelíte vpřed s pokřikem „nahoře na vás počkám“, může to strhnout polovinu skupiny k tomu, aby se za vámi hnala, zatímco ta druhá polovina jen sleduje, jak se jejich parťáci vzdalují. Než zastavíte, někdo už možná vyplýtval energii, kterou by potřeboval v dalším stoupání.
Držte se domluveného tempa a útok si nechte na jiný den. O téhle své „oběti“ ani nemusíte mluvit. Nikdo vám nedluží děkovnou řeč jen proto, že jste projeli segment, aniž byste ho brali jako olympijskou kvalifikaci.
Ve sjezdech jeďte první
Pokyn „sleduj mou stopu“ je dost k ničemu, když hned za první zatáčkou zmizíte z dohledu. Vašim kamarádům pak zbývá jen matná vzpomínka na váš zadní plášť, podle které se mají orientovat v následujícím půlkilometru.
Veďte skupinu tempem, které umožní jezdci za vámi sledovat, jak najíždíte do zatáček a jakou volíte stopu – a zároveň mu ponechá dost prostoru na vlastní reakci. Volte takové stopy, které ostatní mohou reálně využít. Na biku skákání přes kořeny sice může vypadat efektně, ale někomu, kdo je musí přejet, to neřekne vůbec nic.
Pokud narazíte na záludné místo, které stojí za probrání, zastavte před ním na bezpečném místě a vysvětlete možnosti. Nechte ostatní, ať si místo prohlédnou, zvolí si vlastní průjezd nebo ho projdou pěšky – a to vše bez nevyžádaných motivačních proslovů. Domluvte se, kde se znovu sejdete, a zastavte na přehledném místě mimo samotnou trasu. Výjezd ze zatáčky, do které není vidět, je to nejhorší místo pro pořádání uvítacího výboru.
Pokud nechcete být lídrem, najděte si jinou skupinu
Samozřejmě nejste povinni dělat nic z toho, co je uvedeno výše. Pokud ale chcete jezdit s kamarády, a ne sami, musíte si přiznat, že jste nejlepší a prostě přijmout roli lídra. Případně můžete jezdit sami. Vlastně byste možná jezdit sami měli. Právě tak se totiž člověk zlepšuje. Pokud jde o vaši víkendovou vyjížďku, buď se podřídíte nepsaným pravidlům, nebo si najdete skupinu o úroveň výš. Tam pak můžete být vy tím, kdo lapá po dechu jako ryba, která se pár minut vyhřívala na pláži, zatímco někdo jiný vám bude vyprávět fascinující historku o tom, jak se u kavárny zapomněl vycvaknout z pedálů.