Tadej Pogačar odeslal přihlášku na Vueltu a na start první etapy v Monaku to bude mít od svého bydliště sotva pár set metrů. Mnohem delší cestu ale ušel od chvíle, kdy na španělské Grand Tour stál naposledy a vlastně poprvé.
Když jel Vueltu v roce 2019, byl dvacetiletým talentem, o kterém věděli především zasvěcení. Primož Roglič byl jedničkou slovinské cyklistiky, závodům Grand Tour vládl Ineos a UAE stálo teprve na začátku své cesty. Pogačar tehdy odjížděl ze Španělska se třemi etapovými vítězstvími a třetím místem v celkové klasifikaci. Bylo jasné, že se rodí mimořádný jezdec. Jen málokdo ale tušil, jak mimořádný.
Kluk s dětskou tváří
Možná právě proto je jeho návrat po sedmi letech tak zajímavý. Vuelta je totiž poslední Grand Tour, která Pogačara nezná jako krále. Pamatuje si ho jako kluka s dětskou tváří. Je to jediná velká scéna, na níž ještě nikdy nestartoval jako muž, podle něhož se poměřuje celý peloton.
Do Španělska se přitom nevrací proto, aby si odškrtl poslední políčko ve sbírce. To by k němu jaksi nesedělo. Svou kariéru si dlouhodobě skládá podle toho, co ho láká a motivuje, ne podle seznamu závodů, které je potřeba absolvovat. Vuelta na něj sedm let čekala a on nikdy nepůsobil dojmem, že by měl potřebu ten dluh rychle splatit. Až teď nastal okamžik, kdy to smysl dává.
Nejzajímavější ale není to, co se za těch sedm let změnilo a na kolik trofejí se mu doma na parapetu snáší prach. Zajímavější je to, co zůstalo stejné. Tenkrát na Vueltě zaútočil ve stoupání na Puerto de Gredos zhruba čtyřicet kilometrů před cílem. „Zvolil jsem správný okamžik.“
Mnozí to tehdy považovali za nerozvážnost mladíka, který ještě neumí šetřit silami. Za útok, který patří spíš do juniorské kategorie než na Grand Tour.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jenže dnes už víme, že to nebyla nerozvážnost. Bylo to jeho vidění cyklistiky, jeho modus operandi. „Tak prostě závodím. Často podle instinktu. Někdy to vyjde, někdy ne, ale nehodlám to měnit.“
Pogačar se vymyká tabulkám
Takže i sedm let poté Pogačar útočí úplně stejně. Přes všechny wattmetry, aerodynamické studie, detailní simulace výkonu, výživové plány i nekonečné hledání takzvaných marginal gains se jeho instinkt prakticky nezměnil. Pořád vidí závod jinak než většina soupeřů. Pořád hledá okamžik, kdy ostatní ještě přemýšlejí, jestli není příliš brzy, a právě tehdy on vyráží.
V pelotonu, který je čím dál více řízen čísly, představuje Slovinec možná největší paradox současné cyklistiky. Nikdo nepracuje s daty tolik jako dnešní týmy, přesto nejdominantnější jezdec éry často vítězí díky něčemu, co se do tabulek zapisuje jen těžko: instinktu, odvaze, ochotě riskovat.
Samozřejmě, že za jeho útoky stojí výjimečný výkon. Jenže stejně důležité je rozhodnutí, že vůbec zaútočí. Mnoho soupeřů má nohy, aby dokázali jet podobně rychle. Málokdo má hlavu nastavenou tak, aby odjížděl 40 kilometrů před cílem jen proto, že cítí správný okamžik.
Za sedm let se změnila Pogačarova pozice, tým, soupeři, tlak veřejnosti i očekávání. Změnila se cyklistika kolem něj, ale nezměnil se způsob, jakým Pogačar závodí. Právě proto je dnes tím, kým je. Na Vueltu se vrací jiný člověk, ale stejný závodník.