Posunout kalendář o deset let dopředu nebo dozadu, možná bychom dnes o některých cyklistech mluvili jako o legendách. Jenže historie sportu nezná podmínku „kdyby“. Právě proto může být současná generace etapových jezdců jednou z nejméně šťastných v dějinách cyklistiky. Ne proto, že by jí chyběl talent. Jen se prostě narodila do éry, které vládne Tadej Pogačar.
Je zvláštní sledovat, jak se mění význam slova „výjimečný“. Jonas Vingegaard dvakrát vyhrál Tour de France, Remco Evenepoel je olympijský vítěz i mistr světa, Primož Roglič sesbíral trofeje z Grand Tour, o kterých se většině jezdců ani nesní. A přesto se dnes o všech mluví hlavně v souvislosti s jedním mužem. Ne proto, co dokázali oni. Ale proto, že proti němu nestačí.
Pocit bezmoci…
Pocit bezmoci možná nejlépe vystihl nizozemský vrchař Koen Bouwman. Po letošní Tour de Suisse pronesl větu, která během pár hodin obletěla cyklistický svět: „Rozdíl mezi amatéry a mnou je asi stejný jako rozdíl mezi mnou a Pogačarem.“ Upřímné konstatování člověka, který ví, kolik stojí dostat se mezi nejlepší cyklisty planety, a přesto se vedle Slovince cítí jako hobík.
Právě Švýcarsko bylo možná dalším okamžikem, kdy peloton pochopil, že se problém nezmenšuje. Tadej Pogačar přijel po měsíci bez závodění, vyhrál tři z pěti etap, celkové pořadí ovládl o 6,5 minuty a po závodě, který označil za dobrý trénink, jen tak mimochodem poznamenal: „Řekl bych, že jsem silnější než loni.“ Přitom loni vyhrál Tour de France o více než čtyři minuty. Děsivé není jen to, že vyhrává. Děsivé je, jak efektivně to dělá.
Zatímco Eddy Merckx závodil prakticky pořád a vysloužil si přezdívku Kanibal, Pogačar jde opačnou cestou. Moderní cyklistika velí závodit méně a trénovat více. Slovinec letos nastoupil do startu Tour de France jen do šestnácti závodních dnů. Vyhrál třináctkrát.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Při Grande Boucle pak dvě etapy před Paříží zapsal pět vítězství, tudíž čtvrtinu možného. Kam přijede, tam většinou bere pugét. Když na začátku roku zveřejnil svůj program, soupeři si skoro mohli hledat jiné závody. A tak se nabízí otázka: koho tahle éra postihla nejvíc?
Nejblíž je bezpochyby Jonas Vingegaard. Muž, který jako jediný dokázal Pogačara na Tour de France dvakrát porazit a který je patrně jediným soupeřem schopným Slovince dostat pod skutečný tlak. Jenže čas běží. Je mu devětadvacet let a každá další Tour může být poslední příležitostí, jakkoliv si letos po vítězném Giru věřil.
Ještě krutější příběh píše Primož Roglič. V roce 2020 měl Tour de France prakticky vyhranou. Pak přišla časovka na La Planche des Belles Filles a s ní nástup nové éry. Pogačar mu během jediného odpoledne sebral žlutý dres i životní okamžik.
Mohli bychom litovat i Remca Evenepoela. Jenže jeho největším soupeřem zatím není Pogačar, ale spíš vlastní hledání psychické stability. Taky Florian Lipowitz, loni v Paříži třetí, možná teprve dozrává. Čas obou může přijít.
K čemu ale takové plačky? Nestěžovali si podobně ti, kteří závodili proti Eddymu Merckxovi? Neříkali si totéž soupeři Miguela Induraina? Nezoufali tenisté v době Federera, Nadala a Djokoviče? A co Lionel Messi s Cristianem Ronaldem? Jeden druhému možná vzal několik Zlatých míčů, ale zároveň se navzájem donutili posouvat hranice možného.
Sport je zvláštní. Největší šampioni často zároveň vytvářejí největší poražené. Jenže právě díky nim na ty poražené historie nezapomene. Francouz Raymond Poulidor nikdy nevyhrál Tour de France, ale osmkrát stál na pódiu a třikrát skončil druhý. Přesto patří mezi nejoblíbenější cyklisty historie. S odstupem let zformuloval věčně druhý muž krásnou větu: „Právě díky porážkám jsem byl oblíbenější, než kdybych žlutý dres vyhrál.“
To se snadno říká po desítkách let a s životní zkušeností. Zkuste to ale vysvětlit dnešním jezdcům, kteří každý den dřou na hranici možností, přijedou na start v nejlepší formě života a… A pak zjistí, že to stejně na jednoho ufona nestačí.
Možná jsou opravdu prokletou generací. A možná budou jednou právě oni tím nejlepším důkazem, jak výjimečný Tadej Pogačar ve skutečnosti byl. Velikost šampiona se nepozná jen podle toho, kolik toho vyhrál. Ale taky podle toho, kolik jiných šampionů připravil o vítězství. To je možná největší důkaz jeho suverenity.