Zimní oblečení dneška je malý technologický zázrak: teplé, nepromokavé, přitom stále prodyšné, k tomu aerodynamické a ještě stylové. Ale před pár dekádami? Zima a déšť byly nepřáteli cyklisty, a přežít znamenalo spoléhat se spíš na improvizaci a tvrdou vůli než na materiály. Styl často dostával od mrazivého severního větru pořádně „do nosu“.
Allan Peiper, profík z osmdesátých let a pozdější mentor Tadeje Pogačara, vzpomínal, jak Jean-Luc Vandenbroucke, tehdejší manažer belgického týmu Lotto, neposílal svým jezdcům pláštěnky. „Říkal jim: Musíš být tvrdý. Pamatuju si taky, jak Bert Oosterbosch při Paříž–Roubaix 1983 spadl po pás do vody. Tak to prostě bylo – museli jste se přizpůsobit.“
Zimní jízdy více o přežití než o stylu
Tehdejší zimní výbava byla minimalistická: pár vlněných doplňků, tlustá bunda a jen jedna tenká varianta dresu z lycry. Jezdec si musel poradit sám – extra vlněné vrstvy, ručníky omotané kolem krku, kukly a improvizované nepromokavé obleky. Fantazii limitovaly jen dostupné materiály. Všichni nosili vlněné čepice, někteří jezdci si dokonce oblékali dámské punčochy, aby ušetřili praní vlněných šortek a zároveň chránili nohy před blátem.
Móda cyklistického dávnověku byla často přímo bizarní. Legendární Eddy Merckx udržoval nohy v teple pletenými ponožkami, zatímco Bernard Hinault vyrazil do nečekaně mrazivého závodu Lutych–Bastogne–Lutych v pořádném kulichu a tlustých palčácích, aby přežil sníh a mráz v Ardenách. Tyto momenty dokazují, že tehdejší zimní tréninky a závody byly spíš o přežití než o stylu.
Australan Peiper si vymyslel vlastní recept na teplé ruce. „Abych přežil mrazivé tréninky na vlámských silnicích, koupil jsem si lyžařské rukavice. Pak přišel týmový termo overal s kapucí, třemi zadními kapsami a dírkami pro palce. Stál tehdy 120 liber – pořádná suma. Ale utrpení v zimě bylo tak veliké, že to stálo za to.“
Zastávka u hořícího sudu s benzínem?
Cyklisté hledali teplo, kde se dalo, a objevili první generace neoprenových bot a rukavic z potápěčských obchodů. Materiál byl sice tak tuhý, že sotva ohnuli ruce nebo nohy, ale hřál. Kromě textilních zbraní sáhli tehdejší profíci i po chemii: mastích a krémech, které měly zahřát svaly a ochránit je před mrazem. Jen se to nesmělo přepísknout.
Extrémy a utrpení nebyly přísadou jen těžkých zimních tréninků. Peiper pamatuje stoupání na Passo Gavia během květnového (!), ale velmi mrazivého Gira 1988: „Viděl jsem skupinu kluků, jak zastavuje u hořícího sudu s benzínem. Můj zimní rituál byl vyměnit lyžařské rukavice za ty vojenské a jet dál.“
Zimní tréninky tehdejších profíků byly extrémní, náročné a často absurdní, ale plné improvizace, odhodlání a současně humoru. Protože jen se smíchem se dá něco takového zvládnout. Tyto zkušenosti formovaly cyklistiku a učily, že každý kilometr v mrazu znamenal víc než výkon. Znamenal charakter.
A poučení pro moderní jezdce? Dnes je zimní oblečení high-tech, komfortní a funkční, ale možná mu chybí ta surová, bláznivá zábava, která definovala právě tu starou školu. Přesto vzpomínky na cyklistické zimy minulosti zůstávají a učí nás, že smích byl recept na přežití i v těch nejtvrdších zimách.
Titulní foto: kalas.cz
