Strade Bianche je jeden z vrcholů jarní části cyklistické sezony! Fanoušci si během krátké historie zamilovali bitvy na toskánských cestách, kdy peloton zdolává pasáže tvořené bílým štěrkem. Je však šestý Monument, jak je někdy bitva startující v Sieně označována, pro skutečné klasikáře? Nebo se Strade Bianche stalo závodem pro čistokrevné vrchaře?
Hlavním znakem Strade Bianche jsou šotolinové cesty. Pokud je slunečno, cyklisté končí závod zašpinění prachem z cest pokrytých bílým toskánským štěrkem. Pokud zaprší, bahno se stane dalším soupeřem borců bojujících o slávu.
Strade Bianche tvoří z třetiny šotolina
Wout van Aert, Mathieu van der Poel, Fabian Cancellara či Zdeněk Štybar, tedy muži spíše pro klasiky v minulosti ovládli závod, který si během osmnácti ročníků získal obrovskou popularitu. Ale poslední tři ročníky?
Tadej Pogačar z formace UAE Emirates XRG ovládl edici 2024 po úchvatném sólu dlouhém 81 kilometrů. Do cíle na náměstí v Sieně přijížděl závěrečným stoupáním Santa Caterina s úsměvem na rtech. Organizátoři přitom ve srovnání s rokem 2023 navýšili počet kilometrů o 30 na konečných 215 a přidali čtyři šotolinové pasáže, jichž tak bylo na trase celkem patnáct. Jenže slovinský fenomén ukázal svoji výjimečnost. O rok dříve vyhrál všeuměl Tom Pidcock, oblékající nyní trikot Q36.5, tehdy ještě ve službách Ineos Grenadiers. A ročník 2022 ukořistil rovněž Tadej Pogačar.
Letos má trať Strade Bianche sice „jen“ 213 kilometrů, ale v itineráři je o jeden šotolinový úsek navíc. Celkem tudíž cyklisté musí pokořit 81,7 kilometrů štěrkových sektorů. A v součtu 3716 výškových metrů. Z jarních Monumentů má pouze Lutych-Bastoň-Lutych větší převýšení (4362 výškových metrů). Při Milán-San Remo cyklisté zdolají 2217 výškových metrů, Kolem Flander má v itineráři 2100 výškových metrů a Paříž-Roubaix-Paříž „jen“ 1372!
Trasa Strade Bianche, v překladu bílé silnice, se zdá být jako ušitá pro vrchaře. Za posledních pět let nabobtnal itinerář o 700 výškových metrů. A při pohledu do startovní listiny fanoušky jako první trknou jména borců, kteří si libují v tortuře plynoucí z dřiny v kopcích. Kromě slovinského zázraku je tu Pello Bilbao (Bahrain Victorious), Richard Carapaz (EF Education EasyPost), Romain Grégoire (Groupama FDJ), Magnus Cort (Uno-X Mobility) či Mikel Landa (Soudal Quick Step).
Jde o přehlídku jezdeckého umění
Je nezpochybnitelné, že lehčí závodníci v podobě vrchařů mají na tak drsném závodě výhodu. Jenže Strade Bianche není jen o tupém šlapání do pedálů v kopcích. Vždyť více než třetina trasy je tvořena šotolinovými úseky. A nejde o pasáže pouze v prudkých kopcích. Jsou na táhlých rovinách, ale i v klikatých sjezdech. Záludné toskánské cesty tak vyžadují dokonalou přehlídku jezdeckého umění a vytříbeného ovládání kola. Každý úsek píše svůj vlastní příběh pro každého jednoho cyklistu. Veškerou přípravu a taktické plánování může zhatit nepozornost na štěrku, defekt nebo špatná pozice ve skupině.
I proto jsou pořád ve startovní listině cyklisté jako Marc Hirschi (Tudor), Diego Ulissi (Astana), Michal Kwiatkowski (Ineos Grenadieres) či třeba český reprezentant Mathias Vacek (Lidl Trek), kteří ač ve srovnání s typickými vrchaři přeci jen o pár kilogramů těžší, doufají ve výjimečnost svých schopností a naději zapsat se do historie závodu, který do budoucna doufá v pozici šestého Monumentu.
Kombinace náročnosti, okouzlujícího prostředí a šílících fanoušků dělá z bitvy v Toskánsku mimořádně podmanivý závod. A pokud bude na konci ročníku 2025 Tadej Pogačar, ponese jeho jméno jeden ze šotolinových úseků, tak jako v případě Fabiana Cancellary, protože trojnásobný šampion Strade Bianche má tuhle výsadu. Ale možná Piazza del Campo v Sieně bude vítat šampiona dosud nepoznaného, čímž se jen potvrdí záludnost a nepředvídatelnost toskánských cest.
