Romantická krajina vybízející k posezení se sklenkou vína. Krátké a strmé kopečky. Malebná políčka. Prostě pohádka, kterou najdete jedině v Toskánsku. Ale už sedmnáct let první březnový víkend, pokud zrovna neřádí covid-19, tuhle idylku naruší cyklistický závod Strade Bianche. Byť věkem mladá, mezi cyklisty už legendární klasika, která si říká o zařazení po bok Monumentů.
„Hned při prvním startu jsem si závod zamiloval,“ říká Zdeněk Štybar, český cyklista formace JaycoAlUla, který Strade Bianche v roce 2015 vyhrál. Letos bude na startu poosmé. Pokaždé přitom v Toskánsku dojel do cíle. Kromě slavného vítězství byl pětkrát mezi deseti nejlepšími.
Proč sedmatřicetiletého mazáka i další hvězdy pelotonu závod v oblasti zařazené na seznam světového dědictví UNESCO tak přitahuje?
Když se jelo Strade Bianche v roce 2007 prvně, závod byl v kalendáři na podzim. Tehdy pod názvem Monte Paschi Eroica. A upřímně, mnoho es cyklistického pelotonu na startu nebylo.
Po dlouhé sezoně už elita v polovině října myslela hlavně na odpočinek. Drtivou převahu měli tehdy ve startovní listině, kde figuroval i Roman Kreuziger, italští závodníci. Nicméně triumf tehdy slavil Alexandr Kolobněv z Ruska.
Přesun Strade Bianche na úvod jara změní pohled pelotonu
Už v další sezoně přesunuli organizátoři závod na úvod jara. A šlo o výhru v loterii. Jarní termín oslovil mnoho závodníků, kteří si Strade Bianche zařadili do programu jako cíl v úvodním bloku sezony. Tehdy v březnu 2008 vyhrál Fabian Cancellara. A pak ještě v letech 2012 a 2016, čímž se stal nejúspěšnějším v historii mladého závodu.
Na seznamu vítězů jsou Wout van Aert, Mathieu van der Poel, Michal Kwiatkowski, Julian Alaphilippe, Tiesj Benoot, Tadej Pogačar či Zdeněk Štybar. Co výčet jmen znamená? Že nejde o typickou klasiku. Prosazují se zde i závodníci na celkové pořadí z Grand Tour. A univerzální jezdci. Vždyť Wout van Aert, Mathieu van der Poel či Zdeněk Štybar byli světovými šampiony v cyklokrosu.
Hlavním znakem Strade Bianche jsou typické šotolinové cesty. Pokud je slunečno, cyklisté končí závod pokrytí bílým prachem z cest pokrytých typickým toskánským štěrkem. Pokud zaprší, bílé bahno se stane dalším soupeřem borců bojujících o slávu.
Jedenáct štěrkových sektorů tvoří 63 kilometrů
Celkem musí zdolat 11 štěrkových sektorů. První už po sedmnácti kilometrech s délkou 2100 metrů představuje ideální způsob pro zahřátí svalů. Poslední je pouhých třináct kilometrů před cílem a zahrnuje brutální výjezd ke kapličce ve vesničce Le Tolfe.
Celkem urazí cyklisté na šotolině 63 kilometrů. Nejdelší štěrkový úsek čeká na závodníky po pětasedmdesáti kilometrech, kdy jedou v toskánském bílém štěrku 11 900 metrů. Z jedenácti sektorů jsou jen tři rovné. Všechny zbývající jsou brutální a jejich maximální sklon se pohybuje mezi jedenácti až osmnácti procenty!
Ale ani po posledním šotolinovém „polibku“ není konec utrpení. Na závěr závodu čeká výjezd v Sieně na náměstí Piazza del Campo. Sice dlouhý jen pět set metrů, ale v úvodu má sklon šestnáct procent. Jede se po obřích kamenných deskách. Prostě pekelné vyvrcholení, ať je sucho nebo déšť.
Proč cyklisty přes veškeré tohle utrpení cyklisty i cyklistky Strade Bianche tolik přitahuje? Je to návrat do historie sportu. Návrat do historie cyklistiky. Štěrkové sektory zvyšují riziko defektu. Riziko pádu. Činí závod nepředvídatelným. Vysílačky, karbonová kola za miliony, porady, strategie… To všechno se stává v prachu či bahně toskánského štěrku zbytečné. Tady vládne romantika dávných cyklistických časů.
