Jen tři čeští závodníci jsou na soupiskách elitních silničních cyklistických týmů s licencí UCI World Teams. A o kategorii níže není situace o mnoho lepší. V sestavách UCI Pro má místo osm tuzemských cyklistů. Je česká vlajka u jména při snaze prosadit se mezi hvězdy světové cyklistiky přítěží?
Jenom pro zajímavost. Více jezdců než Česko v týmech s nejvyšší licencí mají i Eritrea (4 cyklisté), Lucembursko (4), Irsko (6) či Rakousko (9). V pomyslném žebříčku je Česko až čtyřiadvacáté. Na první pozici je Francie (81) před Belgií (72), Itálií (57) a Nizozemskem (49). O level níže dominují zastoupením Španělé (76), před Italy (61) a Belgičany (59).
Česká vlajka jen u třech jmen v elitních týmech
Kdo zastupuje Česko mezi cyklistickou elitou? Mathias Vacek obléká dres formace Lidl Trek, Pavel Bittner sestavy Picnic PostNL a Josef Černý je v Soudal Quick Step. O stupínek níže je česká scéna zastoupena trošku početněji. Vojtěch Kmínek jezdí za Burgos Burpellet BH, Jan Hirt za Israel Premier Tech, Daniel Babor a Jakub Otruba jsou v Caja Rural Seguros RGA, Matyáš Kopecký patří na soupisku Novo Nordisk, Petr Kelemen je stálicí formace Tudor, dvojice Tomáš Kopecký a Adam Ťoupalík obléká dres Unibet Tietema Rockets.
Ve srovnání s loňským rokem na soupiskách chybí Tomáš Bárta a Michal Schlegel (jezdili za Caja Rural Seguros RGA), respektive Karel Vacek (Burgos BH).
Co vězí za malým počtem českých cyklistů mezi elitou? „Osobně si nemyslím, že je česká vlajka u jména přítěží. Na nejvyšší scénu se dere strašně moc mladých kluků ze všech zemí. Ve srovnání s minulostí je prostředí mnohem tvrdší. Člověk musí být připravený stoprocentně v průběhu celého roku. Když nejede závody, stejně je potřeba tvrdě pracovat. Protože nominace za zraněného kolegu se může objevit kdykoliv a při bitvě o místo je potřeba neustále dokazovat, že si důvěru zaslouží. V zástupu totiž čekají další hladoví vlčáci,“ vysvětluje Zdeněk Štybar, jeden z nejlepších českých cyklistů historie, že pokud závodník teprve bojuje o pevnou pozici, nemůže si dovolit žádný výpadek.
„Podle mého jediní dva kluci, kteří dokázali probourat pohled na cyklisty z Česka, byli Zdeněk Štybar a Roman Kreuziger. V pelotonu je brali jako světové hvězdy a nikoliv jako závodníky z Česka. Myslím, že spousta kluků by potvrdila moji zkušenost, že stáje mnohdy angažují raději Itala či Francouze, přestože výkonnostně jsou horší. Pořád máme nálepku, že jsme z východní Evropy. Obecně nás Čechy mají v pelotonu rádi. Jenže často vůbec neví, odkud vlastně jsme. Je těžké si to přiznat. Je to dané historicky, pořád nás spojují s Ruskem,“ krčí rameny Karel Vacek, který v minulosti jezdil za týmy z Itálie, Rakouska, Španělska či Jižní Afriky.
Situace se zlepšuje, ale historii si pořád vlečeme
Při angažování cyklistů, kteří teprve budují kariéru, týmy zohledňují mnoho aspektů. Roli nehraje jen výkonnost, ale i potenciální marketingový dosah a zviditelní sponzorů. Partneři pak také mnohdy hrají důležitou roli. V nejvyšší divizi jsou tři týmy z Belgie, čtyři z Francie, dva mají nizozemskou licenci, dvě formace jsou americké a po jednom zástupci mají Bahrajn, Velká Británie, Španělsko, Německo, Austrálie, Spojené arabské emiráty a Kazachstán. V UCI Pro jsou čtyři sestavy španělské, tři belgické a italské, dva týmy mají švýcarskou, respektive francouzskou licenci, po jednom zástupci pak dodalo Norsko, Izrael a USA.
„Přestože nejsme východní blok, pořád nás tak berou. Když řeknu svůj původ, tak si kluci ze severu Evropy dělají legraci, že jsme Sovětský svaz. Nově máme v týmu Aivarase Mikutise z Litvy a pro ostatní jsme prostě z Ruska. Někdy si ze mě utahují, že jsem Ivan Drago,“ krčí rameny s úsměvem Petr Kelemen, česká stálice ve švýcarské formaci Tudor, kterou parťáci občas přezdívají po postavě z filmového Rockyho reprezentující tehdejší Sovětský svaz.
„Pořád si ještě vlečeme historii jako přítěž. Je to nepříjemná nálepka. Ale situace se zlepšuje. Často jsem se však setkával se situací, kdy vůbec lidi kolem mě nevěděli, kde se Česko nachází. Často mě zachránilo až vyslovení jména hlavního města,“ vypravuje Karel Vacek, že Praha ve světě rezonuje hodně.
Mladí často netuší, že je skauti sledují
Jeden z agentů podotýká, že mnohdy naráží na překážky i na straně samotných jezdců. Přestože v dnešní době jde o záležitost neočekávanou, cyklističtí adepti na pozice v zahraničních týmech neovládají žádný světový jazyk nebo jen velmi chabě. Dalším zádrhelem může být způsob komunikace, vystupování a celkový projev, protože týmy si vybírají komplexní cyklisty po všech stránkách.
„Jistým zádrhelem je i přístup ke shromažďování tréninkových dat. V dnešní době je samozřejmostí, že mladí cyklisté mají křivku výkonnosti zaznamenanou třeba v Training Peaks od deseti let. Pokud takové záznamy mohu předložit skautům k analýze, logicky si týmy vyberou adepty, u nichž mají zmapovanou historii,“ doplňuje Zdeněk Štybar.
„Aktuálně jsou příležitosti prosadit se ve světě hodně velké. Skauti World Teams, Pro Teams i jejich development sestav sledují závodníky v takové míře, že o tom dotyční často nemají ani tušení. Manažeři a jejich oddělení zaměřená na vyhledávání talentů projíždí i statistiky na Stravě,“ upozorňuje rodák ze Stříbra, že kariéru může ovlivnit i mimořádně oblíbená sociální síť zaměřená na sportovní aktivity.
Za světovou cyklistikou je třeba vyrazit za hranice
A už vůbec se nevyplácí sabotovat nebo vypouštět juniorské závody menších úrovní, které nejsou mnohdy příliš populární. „Jsou pod obrovským drobnohledem. A přitom nemusí být ten skaut ani na místě,“ vysvětluje Zdeněk Štybar a nemilosrdně pojmenovává i zásadní problém na straně samotných cyklistů. „Někdy je to chyba závodníků. Neodvádí cyklistice sto procent. Netvrdím, že jsou líní. Jenže každý rok je třeba děla něco navíc. Být inovativní, zařazovat do tréninku nové věci. Co stačilo jednu zimu v přípravě, o rok později už to bude znamenat ztrátu na nejlepší,“ vysvětluje muž, který vyhrál etapy na Tour de France i Vueltě.
„Rozhodně už nestačí jenom talent. Je důležitá ochota obětovat se. Zejména v juniorském věku. Já vyrazil do Švýcarska a jiní kluci zůstali v Česku jenom proto, že někde dostali v daný okamžik o trochu více peněz. Jenže světová cyklistika za námi do Česka nepřijde, člověk za ní musí vyrazit. Je třeba nesedět doma na zadku, ale rozvíjet potenciál v prostředí, v němž chcete být konkurenceschopní,“ nabádá Petr Kelemen, jenž si vysloužil ve švýcarském ambiciózním Tudoru kontrakt do konce roku 2027.
„Obecně pro Čechy není snadné se mezi cyklistickou elitu dostat. Nemáme velké zastoupení ani na pozicích sportovních ředitelů, mechaniků či masérů. Někomu to přijde jako zanedbatelné, ale hraje to velkou roli. Když je ve stáji třeba pět ze sedmi masérů z Itálie, mohou doporučit krajana i na další pozice. A je to pro ně snadnější při takovém zastoupení. A to už vůbec nemluvím o Belgičanech a Nizozemcích,“ poukazuje Petr Kelemen nejen na obsazení závodních postů.
Ani na pozicích v realizačních týmech není zastoupení obrovské
V daném směru má Česko zastoupení na pozicích sportovních ředitelů v Romanu Kreuzigerovi (Bahrain Victorious) a René Andrlem (Israel Premier Tech). Několik jedinců, za jejichž jménem je česká vlajka, pak pracuje na pozicích jako fyzioterapeut, masér či mechanik napříč pelotonem.
„U mladých cyklistů je zásadní i pomoc ze strany reprezentačních týmů, v nichž se mohou hodně ukázat. Ve světě je samozřejmostí, že dostávají servis jako v elitních týmech či jejich devo zastoupeních. U nás se situace hodně zlepšila. Když si vezmu výsledky na nejvyšší úrovni, s ohledem na početní zastoupení jsou hodně slušné. A věřím, že bude lépe,“ neskrývá optimismus Petr Kelemen.
