Tadej Pogačar na kolenou. Mathieu van der Poel v slzách. Wout van Aert s nohama tak bolavýma, že už neměl čím kontrovat. Pamatujete scény z loňského Glasgow, kde i ti nejlepší z nejlepších zašli v boji o titul mistra světa až příliš daleko? Víc než šest hodin se přetahovali o duhový dres, až zvítězil ten nejméně unavený. Je ale nutné čekat na mistra světa tak dlouho?
Mistrovství světa patří mezi nejtěžší a nejdelší závodní dny z nějakého důvodu, a je to dobře. Přináší vše, co by vrchol sezony přinášet měl: velká jména, velké drama a brutální dřinu. Proto je duhový dres nejcennější cyklistickou relikvií.
V Glasgow dokončilo jen 54 cyklistů
Někteří říkají, že závod na více než 270 kilometrů je příliš dlouhý a příliš nudný. Ostatně jediné, co se v prvních čtyřech hodinách loňského šampionátu stalo, byl protestant přilepený k asfaltu, který na víc než hodinu zastavil peloton.
Podobná štreka se chystá i letos v Curychu, kde se v neděli 29. září pojede na 273,2 km. Co je ale možná horší, to vše v kombinaci s 4470 metry převýšení. Loni v Glasgow šlapal zlatý Mathieu van der Poel možná jen o 2 kilometry méně, zato o celý kilometr menší převýšení.
Výsledkem byl čas 6 minut přes 6hodinovou hranici a ty pohledy plné vyčerpání, o kterých už řeč byla. Elitní mužský silniční závod pak dokončilo pouze 54 jezdců, což je nejméně od neslavně brutálního Sallanches 1980. Takže jak to bude vypadat tentokrát v alpských svazích Švýcarska? Cyklisté raději nedomýšlejí.
Za poslední dekádu od Ponferrady 2014 neklesl žádný mistrovský závod svou délkou pod 250 kilometrů a jen dva se stihly za méně než šest hodin. Sagan při svém druhém titulu ze tří v Dauhá 2016 a Alaphilippe při obhajobě v Lovani 2021 tak spěchali za zlatem, že to stihli jeden o dvacet minut, druhý o čtyři!
Rekordmanem novodobé historie se naopak stala Florencie 2013, kde Portugalec Costa putoval za duhovou odměnou takřka 7,5 hodiny. V dešti! Je to ale vážně třeba, takový nekonečný příběh? Je! Teprve výkon na hranici lidských možností v poslední hodině takového maratonu odhalí toho nejlepšího ze všech. Mistra světa!
Duhový dres je výsledkem vytrvalosti a utrpení
Faktem je, že cyklistika se poslední dvě desetiletí vyvíjí v trendech doby – krátce, rychle, úderně. Jedině tak může udržet pozornost moderních, roztěkaných fanoušků, vyhovět jejich vkusu. Šest hodin závodění totiž nepředstavuje ten nejlepší televizní produkt a designéři tratí to dobře chápou.
Etapa dlouhá 145 km uprostřed Grand Tour může nakonec přinést více vzrušení a akce než podobný profil na 225 km. S tímto experimentem přišla jako první Vuelta a byl to elektrizující úspěch, který následně napodobil takřka každý další etapák. Nakonec i Tour de France, jinak strážce tradic (čti dlouhých kilometrů).
Přesto cyklistická federace UCI moudře a správně dál prosazuje, že delší závody mají i v moderní cyklistice své místo. Podstatou silničních bitev je vytrvalost a utrpení. V etapovém závodě, zvláště tom třítýdenním, nechce nikdo vidět nekonečnou šňůru 200km etap. V tom jednodenním si ale oldschoolová vzdálenost své místo obhájí.
Teprve až závod překoná hranici 250 km a šest hodin, láme se odhodlání cyklistů a testují jejich limity. Mistrovství světa by se dalo klidně komprimovat do 180 km, ale nepřineslo by to kouzlo, které fanoušci vídají v cíli těch bitev. Teprve na šesté hodině se odehrává kouzlo. Teprve tam se z pelotonu vydělí ten, který si příštích dvanáct měsíců bude smět říkat mistr světa.
