Jeho jméno obletělo svět. Televizní či rozhlasové zprávy, titulky nejen cyklistických serverů a tiskovin obsadilo jméno mladého českého cyklisty ve službách formace DSM firmenich PostNL. Vše umocnil fakt, že porazil superstar pelotonu Wouta van Aerta. A tak si Pavel Bittner při debutu na španělské Vueltě užíval po prvním etapovém triumfu na Grand Tour náležité pozornosti. Ani v tom všem shonu však nezapomněl na bývalého trenéra. „Už patřím mezi vás,“ vyťukal do zprávy, kterou poslal Tomáši Konečnému, jenž před pár lety rodáka z Olomouce vedl a sám během aktivní kariéry rovněž vyhrál etapu na Vueltě!
Oba pojí místo rodiště. Tomáš Konečný během aktivní kariéry s otcem Pavla Bittnera závodil. A v pozici trenéra nynější vycházející hvězdu nizozemské formace vedl už od kategorie kadetů. Byl tak u prvních velkých vítězství borce, který během pátého dějství Vuelty porazil šampiona zeleného dresu z Tour de France 2022. „Myslím, že v Seville odšpuntoval obrovskou kariéru,“ přemítá Tomáš Konečný, jenž v dresu týmů Domo Farm Frites v létě 2001 vyhrál šestnáctou etapu španělské Vuelty.
Tomáši, sledoval jste pátou etapu Vuelty, v jejímž dojezdu Pavel Bittner porazil mimo jiných Wouta van Aerta a slavil první výhru na Grand Tour?
Posledních čtyřicet kilometrů jsem viděl živě. Pavel měl v dojezdu celý tým, vytvořili mu skvělou pozici. Dovezli ho za van Aerta, což bylo ideální pro útok na etapové prvenství. Věřil jsem mu. Na to, aby člověk vyhrál etapu, musí mít super nohy. A Pavel je měl. Fakt, že přespurtoval právě Wouta, vše ještě umocňuje. Myslím, že odšpuntoval obrovskou kariéru. Teprve mu bude dvaadvacet let. Jako fanoušci české cyklistiky se máme na co těšit.
Pavel Bittner po vstupu mezi elitu čekal na vítězství mezi profesionály dva a půl roku. Až druhý srpnový týden dominoval dvěma dojezdům při etapáku Kolem Burgosu. Byl triumf na Vueltě důsledkem právě těchto dvou dílčích úspěchů?
Nepochybně. On byl několikrát druhý. Pořád mu chybělo vítězství. Na Burgosu to prolomil a jeho sebevědomí narostlo. Tým navíc vidí, že když dají Pavlovi podporu, tak to dokáže zúročit. Teď už bude chodit do spurtu jako favorit. Triumf na Vueltě jeho pozici hodně změní. Psychika a sebedůvěra hrají obrovskou roli. Když závoďák dojíždí druhý, třetí nebo pátý, tolik si nevěří. Jenom si vybojovat pozici, aby mohl spurtovat, je strašná fuška. Posledních pět kilometrů etapy představuje děsný boj o to, aby měl člověk příležitost závěrečných dvě stě metrů vstoupit do spurtu. A když ho vyhrajete, cítíte, že tam patříte.
Neměl jste o Pavla obavy, když tak dlouho nepřicházelo vítězství?
Pokud člověk jde za svým cílem, tak se mu vše vrátí, protože cyklistika je spravedlivá. Neměl jsem o něj strach, byla jen otázka štěstí, kdy vítězství přijde. Pochopitelně hrozilo, že pokud by opakovaně nenaplnil očekávání, tým mu přestane důvěřovat. A pak si závodník musí pozici a respekt získat sám. Každý není mega talent jako Tadej Pogačar nebo Remco Evenepoel. Závodníka lze hodnotit tak v pětadvaceti letech. Čím dříve zazáří, tím lépe. Je třeba si uvědomit, že není mnoho lidí, kteří vyhrají etapu na Grand Tour. Pokud pomineme cyklisty jako Tadej Pogačar, Jonas Vingegaard, Primož Roglič či Wout van Aert, kolik lidí bez přívlastku superstar slaví? Tři možná čtyři! Takže Pavel si získal obrovský respekt. A poslal jasný vzkaz týmu, že je na něj spolehnutí. Z triumfu nyní bude těžit. Nechci tvrdit, že další výhry přijdou automaticky. Ale pro hlavu jde o skvělý impuls.
Hodně se řeší, jestli je Pavel Bittner spurter či klasikář. Jak situaci hodnotíte vy z pozice trenéra reprezentačních týmů, když jste ho vedl mnoho let?
Myslím, že je hodně podobný právě Woutu van Aertovi. Přejede slušně kratší kopce, je hodně, ale hodně rychlý. Pořád v něm vidím kluka, co může vyhrát Amstel, Flandry, Roubaix. A k tomu má fantastický spurt. Asi nebude jako Cavendish či aktuálně Philipsen, tihle vyložení rychlící. Pavel si to vybojuje svojí výkonností. Čím bude etapa náročnější, tím pro něj lepší. Sleduji Pavla od žáčků a už tehdy byl skvělý. Prokazoval obrovský talent. Během sezony 2017 jsem vzal coby kadety právě Pavla a Mathiase Vacka na závod do Srbska. Vyhráli jsme všechny etapy, Pavel byl první v celkovém pořadí. Ač to tehdy byli ještě děti, cyklistiku chápali a snažili se vzít si z toho ponaučení. Pavel má obrovskou pokoru. Často jsme probírali spoustu závodů. Přitom by si mohl myslet, co mu já mám vykládat. Je vidět, že cyklistiku má v srdíčku. A to je ohromně důležité.
Nahrává českému mladíkovi v nizozemských barvách fakt, že organizátoři závodů, zejména Grand Tour, mění přístup a klasické rovinaté etapy vypouští. A i sprinterské dojezdy přichází po náročném dni v sedle?
Určitě. Když jsem závodil já, tak pokud byl dojezd pro sprintery, jelo se padesát kilometrů „krokem“, pak se trošku zrychlilo a závěr se rozjížděl pro sprintery. Pokud Zabel nebo Cipollini řekli, že se bude spurtovat, tak se prostě spurtovalo. Platila jasná hierarchie a sprinteři přijeli do finálního souboje s minimální únavou. Dnes se závodí od nultého kilometru. Týmy, které nemají sprintera, jdou do úniku. Je jim jedno, že mají jedno procento naděje. Jde o prezentaci a obrovskou mediální pozornost. Dříve byly přenosy z posledních padesáti kilometrů, takže nikdo nevěděl, pokud se závodník vytrápil sto kiláků v úniku, a pak ho peloton pohltil. Klasiky se rozhodují na čtvrté hodině. Při Grand Tour se jede v obří rychlosti od startu a sprinteři se musí přizpůsobit. Když přijedou na poslední kilometr unavení, prostě nemohou rychlost prodat. Proto má třeba Wout van Aert takovou výhodu. A myslím, že Pavel Bittner je stejný.
Když jste sledoval dojezd páté etapy a českého vítěze, vybavil jste si váš triumf ze šestnácté etapy Vuelty 2001?
Vůbec. Ohromně jsem Pavlovi fandil, přál jsem mu vítězství a na nic jiného nemyslel. S Pavlem jsme si po etapě vyměnili několik zpráv. Napsal mi, že už patří mezi nás, české kluky, co vyhráli etapu na Vueltě. To mě potěšilo. Spousta mladých závodníků totiž ani neví, že jsem závodil. On je stejně jako Mathias Vacek ohromně skromný. Mají pokoru. Povědomí o tom, kolik máme českých vítězů Grand Tour ukazuje, jak ten kluk žije sportem. Myslím, že nějakou historii svého sportu by měl každý znát.
Tehdy jste na Vueltě ovládl etapu, která byla klasifikována jako kopcovitá. Je náročnější vyhrát dojezd ve spurtu, nebo dějství označené coby klasikařské či vrchařské?
Je nemožné odpovědět. V době největší slávy byl Mark Cavendish opravdu neporazitelný. Vědělo se, že když se přijede do cíle, tak je mizivá pravděpodobnost, že prohraje. Byl dominantní. Ostatní nedostávali příležitost. V současnosti je to podobné u Tadeje Pogačara. Když přijede pod kopec a řekne si, že chce vyhrát, tak vyhraje. Vždyť měl šest výher na Giru a pět na Tour. V televizi se to zdá snadné, ale není to tak. Mezi vítězstvím a porážkou je třeba rozdíl jedné desetiny wattu na kilogram. Před dvěma lety Wout van Aert vyhrával prakticky všechno. Ale teď se dva roky na Grand Tour trápil. Cyklistika se mění s obrovskou dynamikou. V peloton je dalších sto sedmdesát lidí, kteří chtějí vyhrát. Potřebujete podporu týmu, stoprocentní zdraví, závod bez defektu a štěstí. Je to obrovská skládačka.
Mathias Vacek, jehož jste také vedl, skončil v úvodní časovce o dvě sekundy druhý. Drží bílý dres nejlepšího mladíka. Pavel Bittner etapu vyhrál. Oba mají skvělou formu. Dočkáme se ještě během Vuelty českého vítězství?
Výkonnost na to mají oba. Mathias si určitě vytipuje nějakou etapu pro únik. Je excelentní tempař, v přívětivých kopcích může uspět. Pavel bude v euforii a má dobré nohy. Možná mu nyní v týmu řeknou, ať jezdí v grupettu a šetří síly pro nejbližší spurt. Třeba zkusí i nějakou etapu z úniku. Ale to se snadněji řekne než udělá. Na vítězství při Vueltě 2001 jsem si věřil už ve čtrnácté etapě. Odjeli jsme v patnácti lidech a já cítil, že bych měl být nejrychlejší. Věděl jsem, jak na tom jsou ostatní. Jenže v závěru skupina přestala spolupracovat, každý spekuloval, začalo se nastupovat, do toho pár zatáček a já dojel sedmý. Naštěstí mi to vyšlo o dva dny později. Když jsem viděl Mathiasův čas v úvodní časovce, tak jsem si myslel, že jej může ohrozit jenom Wout van Aert. Vždyť porazil Tarlinga o šest sekund! Věřil jsem mu. A pak do toho vletí McNulty, jehož bych na triumf v časovce určitě netipoval. Prostě je to o štěstí. Každopádně jde o klenoty, které budou mít velké výsledky. A jednou mohou Česku zajistit i duhový trikot mistra světa.
Titulní foto: archiv Tomáše Konečného
