Týmoví kolegové na něj v Nice čekali v cíli časovky. Objali se a beze slov slavili. Dokázali to. Biniam Girmay byl prvním medailistou černošské Afriky z mistrovství světa. Pro sebe a Eritreu pak vyhrál cosi nepředstavitelného – klasiku na kostkách. Ale letošní červenec byl úplně nejvíc. Tři vítězné etapy Tour de France a k nim zelený dres nejlepšího sprintera v barvách Škoda. Chapeau, Bini. Klobouk dolů!
Snad za to můžou kořeny vyrostlé z chudoby subsaharské Afriky. Snad výchova ke skromnosti, pokoře. Když své tři týdny ve Francii měl zhodnotit, stihl do výronu slz říct toto: „Abych byl upřímný, nepřijel jsem do závodu s takovou ambicí. Přijel jsem ukázat, že nejsem špatný závodník.“
Měl rozjíždět spurty pro kolegu, teď je králem zeleného dresu
Z kluka, kterého dosud vnímali spíš insideři, se stala ikona, černá perla, kterou chce mít každý. „Bylo fajn u silnic vidět lidi s cedulemi s mým jménem. Loni mě neznal nikdo.“ Jeho bělostný úsměv byl všude, plnil titulní strany, sociální sítě a samozřejmě budil zájem movitějších týmů, přestože ještě dva roky patří Belgičanům z Wanty. V cyklistice je ale všechno na prodej, pokud máte plnou kasu. Jezdecký agent Alex Carrera, který vedle Biniho spravuje taky Pogačara, už jistě něco s jeho dosud skromnou výplatnicí vymyslí.
Zelený zázrak měl přitom nevinnou genezi. Původně měl totiž 24letý Eritrejec rozjíždět spurty pro Gerbena Thijssena, jemuž šéfové věřili víc. Jenomže už třetí den do Turína se v cílové mele jeden druhému ztratil a pak Girmay v rádiu uslyšel: Jeď na sebe. „Byl to první sprint, každý byl připravený, každý chtěl vyhrát, ale vyhrál jsem já.“ A po páté etapě do Saint-Vulbas oblékl maillot vert. „Tu barvu zbožňuju.“
Biniam Girmay vlastně není úplně ryzím spurterem, Jasper Philipsen ho na férovku porazí. Jakmile se ale silnice malinko zdvihne nebo se sprinterům rozsypou jejich vláčky, tehdy má navrch. Třikrát máchal na cílové čáře rukama nad hlavou.
Ve Villeneuve-sur-Lot po třetím etapovém triumfu si myslel: Hotovo, mám splněno, můžu domů. Přesto zůstal. „Řekl jsem si: Jestli jsem vyhrál třikrát, můžu i počtvrté.“ To sice nevyšlo, ale hlavu si nastavil jinak – přivézt zelený dres Škoda Auto až do Nice.
V televizi viděl Tour, proto začal jezdit
Jeho zelenou suverenitou zatřásl jen pád v Nîmes, po kterém mu pravý loket ozdobily dva stehy a Philipsen, tehdy potřetí vítězný, se přiblížil na 32 bodů. Už předposlední den po poslední horské etapě v La Couillole bylo jasno. Cílem projel v doprovodu kolegů a zase se zubil, protože už jen pád v závěrečné časovce mohl na jeho zelené vládě něco měnit. Pak filozoficky pronesl: „Nechci být vnímám jako vlajkonoš africké cyklistiky, spíš jako lokomotiva jejího rozvoje.“
Základy této pohádky začal Biniam Girmay stavět mnohem dřív. Když jako 13letý začínal na horském kole, ale šampiona v něm ještě neviděli. Když vstoupil do největšího týmu v zemi, začal vyhrávat všechno a snil o kariéře v Evropě. Taky proto, aby unikl vojenské službě.
„S cyklistikou jsem začal proto, že jsem v televizi sledoval Tour de France. Vyrůstal jsem a koukal na všechny ty sprinty a šampiony a moje sny se časem vyvíjely.“ Nejdřív si nemyslel, že by se mohl stát profesionálem. Pak že by snad mohl vyhrát. Nebo že by na Tour vyhrál i jedinou etapu. Dnes má tři a ten dres, co ho oblékl, je důkazem, že se stal sprinterským králem.
Dva měsíce před svými osmnáctinami se prvně dostal za hranice Eritreje. Mistrovství Afriky se konalo ve Rwandě a on tam v kategorii juniorů vyhrál všechny tři starty: silniční závod a časovku jednotlivců i tu týmovou. A půl roku nato porazil ve spurtu Evenepoela na jeho domácí půdě v první etapě Aubel-Thimister-Stavelot, kde společně ujeli pelotonu. Belgičan ten rok poznal jen tři porážky: dvě od Karla Vacka a jednu právě od Girmaye.
Na Giru Biniam Girmay málem přišel o oko
Teprve první profi vítězství v Tropicale Amissa Bongo 2019 nad sice stárnoucím, ale stále rychlým Greipelem jeho hvězdu rozzářilo. „Dobře jsem věděl, kdo to je, ale nebál jsem se ho. Tam jsem si uvědomil, že umím být rychlý.“ A přeci trvalo dva roky, než dostal první smlouvu. Na Afričany se tehdy manažeři dívali se skepsí, nikdo neměl chuť přidělávat si práci s vízy.
První kontrakt získal v druhodivizním týmu Delko z Marseille. „Tam jsem se naučil nejvíc.“ Jenomže Francouzům v půli sezony vyschla kasa a nemohli dál platit své závodníky. A tak se Bini s okamžitou platností stěhoval do Wanty a tím vplul do elitní kategorie World Tour. „Chci vyhrát etapu. Nejraději v Itálii, jejíž kolonií Eritrea byla. Bylo by to symbolické.“
Nejdřív ale objevil kostky v Belgii a vyhrál Gent-Wevelgem. A dva měsíce nato porazil na Giru Van der Poela a na pódiu si zátkou od prosecca málem vystřelil oko. „Dodnes držím rekord vítěze etapy, který nejdřív odstoupil. Teď už se směju, ale tehdy jsem měl vážně strach, že přijdu o zrak.“
Po svých prvních evropských úspěších se rozčiloval, když ho nazývali prvním černochem tam a tam. „Ať už toho nechají,“ bouřil se. „Jaký je rozdíl, jestli vyhraje běloch, nebo Afričan, když je první na čáře?“ Protože tu předtím nikdo takový nebyl? „Tak teď si budou muset všichni zvyknout, že tu jsme,“ odsekl. „Toto je teprve začátek úspěchu africké cyklistiky. Každé ráno se budím a opakuju si, že jsem nejlepší. Tvrdě na tom makám, chci pro vítězství udělat všechno. Nemám limity a chci jít pořád dál.“
