Fantastické zprávy typu „američtí vědci zjistili, že…“ berme s rezervou, ale pokud s novým objevem přijde Bernská univerzita a pokud se týká tak citlivého tématu, jako je váha profesionálních závodníků, pak bychom se měli zamyslet. Dlouholetý výzkum Švýcarů zjistil, že špičkoví jezdci jsou stále hubenější, a zvoní proto na poplach. Následky by totiž mohly být strašné.
Autoři studie zkoumali posledních třicet let (1992-2022) poměr výšky a hmotnosti cyklistů. Došli k závěru, že index tělesné hmotnosti BMI (můžete si spočítat zde: https://www.bmikalkulacka.cz/) se za tu dobu značně snížil z hodnoty 22,12 na 20,13. Zatím, tvrdí švýcarští odborníci, nejde o nezdravé hodnoty, co by naznačovaly budoucí zdravotní problémy.
Poruchou příjmu potravy trpí spousta cyklistů
Nicméně důvod k obavám tu je. „Normální“ hodnoty BMI se totiž podle Světové zdravotnické organizace WHO pohybují mezi 18,5 a 25. Klesající trend způsobený tlakem na výkon, rozuměj nízkou váhu, by mohl mít nebezpečné následky.
Geraint Thomas, někdejší vítěz Tour de France, svého času otevřeně promluvil o boji s váhou, který se týká každého závodníka usilujícího o celkové pořadí v etapových závodech. „Dostat se na sedmdesát kilo je docela snadné, ale nejtěžší jsou poslední jedno nebo dvě kila. Obsese kolem váhy může být nebezpečná, ale já si vždy uvědomuju, co dělám. Stojí mě hodně úsilí, abych se dostal na potřebnou váhu. Je to zdaleka nejtěžší aspekt přípravy na výkon v etapových závodech.“
Někdejší slovinský profesionál Janez Brajkovič, co jel Tour, Giro i Vueltu, v soukromí bojoval s krutými problémy. Coby bulimikovi se mu po jídle vždy udělalo špatně a navíc trpěl poruchou zvanou orthorexie, při které se člověk ve větší míře, než která je považována za „normální“, upíná na zdravou stravu a při porušení svých stravovacích zásad se cítí provinile.
Bulimie? V každém týmu je několik případů
Je spousta těch, co v tichosti a utajení trpí nějakým typem poruchy příjmu potravy. V Journal of Eating Disorders, za kterým stojí světově uznávaní experti, se dokonce tvrdí, že v podobných problémech se utápí 17 procent cyklistů.
„Bude vám to možná znít nemožně, ale v každém týmu se 30 závodníky je jich aspoň pět nebo šest, co mají stejný problém,“ řekl Brajkovič, když se konečně rozhodl vyzpovídat. „Za pár společných hodin to na nich poznáte. A nejhorší je, když víte, že oni to vědí i o vás. To je poměrně nekomfortní situace.“
Profi cyklistika je aréna s velký tlakem na výkon, zvnějšku i svým osobním očekáváním a ambicemi. I selský rozum říká, že jedině s dobrým palivem se dá stoupat po výkonové křivce vzhůru. Jenže z druhé strany cyklista slýchá oldschoolové rady starých trenérů, kteří oslavují hubeňoury: zhubni, ať do kopce nevozíš tolik kil. A to je tenká linie, na které má závodník balancovat.
Brajkovič se dostal až za ni a do takových extrémů, že se oddal zmrzlině. Jde vlastně o tekutinu, co se tedy dobře zvrací. Snědl jí litr a vzápětí ji vrátil do záchodu. „Na začátku si říkáte: Mám všechno pod kontrolou. Můžu jíst, co chci, protože to pak vyhodím. Ale ve finále přijdete na to, že jídlo vás ovládá. A místo tří hodin tréninku jsem pak jezdil šest, jen abych neměl jídlo v dosahu.“
Pozitivní energetická bilance? V pelotonu nemyslitelné
Kultura hubnutí je v pelotonu zcela běžná a vede ke strádání. Vlastně dobrovolné hladovce, následně kumulující se únavě a ve finále k problémům à la Brajkovič. Nebezpečný následek podobných „gastronomických“ experimentů se nazývá syndrom relativní energetické nedostatečnosti neboli RED-S. Nízký příjem kalorií vede k nízké hustotě kostí, nižší imunitě, u žen k narušení menstruačního cyklu a potenciálně kardiologickým problémům.
Zdravé stravování u cyklistů znamená, že jedí tolik, aby pokryli své energetické potřeby. Přitom společnost je dnes nastavená tak, že se máme více hýbat a méně jíst. Tak ale tělo fyziologicky nefunguje, tělo má být v energetické rovnováze a spíše v mírně pozitivní energetické bilanci.
Studie naznačují, že sportovci mají o 20 procent vyšší riziko poruchy příjmu potravy než běžná populace. Sportovci jsou soustředění, odhodlaní, motivovaní, posedlí perfekcionisté a sebekritičtí. Zatímco některé z těchto vlastností jsou užitečné, mnohé nikoli a je třeba je zvládat. V opačném případě je může postihnout právě tato duševní nemoc s vážnými biologickými důsledky. Švýcarští experti si proto ťukají na své hodinky – je čas problém řešit!
Titulní foto: profimedia
