Vletěl na cílovou čáru s rukou zaťatou k nebesům. Zdeněk Štybar prožíval snový debut na Tour de France. V roce 2015 ovládl šestou etapu. Jako teprve druhý a zatím poslední Čech v historii. Nejslavnější závod planety pak absolvoval ještě jednou. V dějišti startu byl přitom i v roce 2020. Jenže tehdy jej o účast připravilo zranění. Stejně jako letos, kdy měl nominaci po přestupu do Jayco AlUla jistou.
„S Tour de France mám nevyřízené účty. I proto jí dám ještě jednu šanci,“ směje se Zdeněk Štybar v rozhovoru pro WeLoveCycling,cz v dokumentu Česká stopa na Tour de France. Vypravuje o stresu na Grande Boucle, radosti z vyhrané etapy i zklamání
Zdeňku Tour de France je fenomén, který sledují nejen cyklističtí fanoušci. I proto si vaše jméno spojí mnozí právě s triumfem v šesté etapě ročníku 2015. Jde i pro vás o vrchol silniční kariéry?
Mít v životopise vítězství v etapě Tour de France je super. Já měl obrovskou radost. Tehdy se nám čtrnáct dnů před startem závodu narodil syn a žili jsme v oblacích. Můj triumf v Le Havru vše podtrhl. Ale vítězství na etapáku je specifické. A je jedno, zda jedete Tour, Vueltu nebo Tirreno-Adriatico. Jdete na stupně, honem musíte do auta, protože čeká transfer do hotelu. Masáž, večeře a ráno nová etapa. Půlka balíku mi pogratulovala a jeli jsme dál. Je to obrovská euforie, ale nemáte šanci si ji vychutnat.
Tudíž kupříkladu triumfy z jednorázovek jsou stejně významné jako etapa na Tour de France?
Z hlediska výkonu určitě. Možná jsou dokonce úplně jinde. Navíc člověk si prostě vychutná všechno kolem. Když vyhrajete jednorázovku, máte minimálně tři dny do dalšího závodu. Někdy týden. Jedete na trénink a užíváte si, co se vám povedlo.
Má pro vás Tour de France výsostné místo z hlediska vnímání závodního kalendáře?
Tour mě nadchla, ale nemám dobré vzpomínky. V roce 2016 jsem se chystal speciálně na Tour de France. Bylo domluvené, že závod pojedu. Generálkou pro mě byl etapák Kolem Švýcarska. Pojal jsem ho jako skvělý trénink, aby následně ve Francii moje forma gradovala. Vůbec jsem tehdy neřešil výsledky. Nebyl důvod. Bylo domluvené, že v nominaci budu. Jenže po Švýcarsku mi v týmu řekli, že jsem nic nezajel a na Tour de France nepojedu.
Hodně drsné procitnutí.
Vůbec jsem to nechápal. Marně jsem argumentoval, že s ohledem na vzájemnou domluvu a ujišťování ze strany vedení bude moje výkonnost při Tour stoprocentní. Zůstal jsem doma…
Chuť jste si spravil o rok později, kdy byl jedničkou týmu Marcel Kittel a vyhrál pět etap.
To jsme si strašně užívali. Patřil jsem do vláčku, který měl Marcelovi rozjíždět spurty. On byl tehdy ve fantastické formě. Pokaždé nám ráno při poradě řekl: „Kluci, dovezte mě na poslední kilometr a já už si to vyřídím.“ A přesně tak to bylo. Vážně parádní Tour. Ale když vezmu další ročníky… Většinou jsem byl přesně ten závodník na hraně a překlápělo se to na nepříznivě na moji stranu. A když jsem se do nominace dostal v roce 2020 cítil jsem se skvěle. Byli jsme v Monaku a šli jsme si projet první etapu. Začalo mě bolet koleno. Věděl jsem, že jednadvacet etap nevydržím. A o Tour přišel.
Ročník 2023 pro vás měl být náplastí. Nový tým Jayco AlUla s vámi počítal, přestože jste velkou část předešlého roku bojoval se zdravotními problémy. Nominaci jste měl jistou, že?
Ano. Měli jsme první schůzi. Ještě v průběhu loňského podzimu. A sportovní ředitelé mi oznámili, že se mnou počítají na Tour de France. Hned mi zablikala očička. Chtěl jsem chopit příležitost za pačesy. Bral jsem jako výzvu ukázat všem, kteří se mnou nepočítali, že nejsem na odpis. Jenže v průběhu jara se objevil problém, který si vyžádal operační zákrok. A bylo jasné, že závod nestihnu.
Je spojení Tour de France a Zdeněk Štybar uzavřenou kapitolou?
Doufám, že ne! Na první pohled to moc neladí, já a Tour de France… Ale ještě dám Tour třetí šanci… Chci zažít tu atmosféru.
Je tak výjimečná?
Je specifická. Všichni cyklisté ji chtějí jet. Mít v životopise účast na tomhle podniku je otázka prestiže. Závod má trošku jinou dynamiku než kterýkoliv ostatní. Fanoušci jsou absolutně všude. Média vše nafukují, stres je obrovský. Ze závodního hlediska přitom není rozdíl, jestli jedete Tour, Giro nebo Vueltu. Výkon musí být všude stejný. Možná je Tour vlastně snadnější z hlediska výškových metrů, protože tam jezdí nejvíce sprinterů, a tak organizátoři chtějí, aby to přežili. Byť letošní ročník je tedy výjimečný…
Takže klíčem k veškerému kouzlu, které Tour de France má, jsou fanoušci?
Ten závod je extrémně sledovaný. Mám rád tlak, který Tour de France obnáší. Pro mě je to lepší než Vuelta, kde je atmosféra jiná, uvolněnější. Tour, to je vlastně měsíc totálního stresu. Přijedete a už od prezentace je cítit napětí. Ve srovnání s ostatními závody je na Tour nejvíce lidí. Mechaniků, masérů, servisu a všichni musí podávat top výkony. Je cítit obrovské napětí od sportovních ředitelů, přes závodníky po servis. Mentální únava je obrovská.
Takže tvrzení, že si jedete závod užít je přežitá formulace?
Rozhodně. Dávno neplatí, že si něco užíváte. Doba, kdy se únik utrhnul po pěti kilometrech je dávno pryč. Klidně se stane, že o únik se bojuje sedmdesát kilometrů. Tohle ohromným způsobem změnil covid. Všichni dostali půl roku prostor na tvrdý trénink. A jak se všichni nudili, tak se předháněli. Jel jsem třeba trénink s Mathieu van der Poelem. Nasekali jsme dvě stovky a měli průměr osmatřicet. A já si bláhově myslel, jak jsme si mákli. Jenže další kluci si dávali třeba dvě stě padesát až tři sta kilometrů. Pak začala sezona a nikdo nevěděl, kdy skončí. Jelo se Strade, Sanremo… A všichni se báli, že je to poslední závod, takže se jel totální šrot od startu do cíle. Agresivita se zvedla. A už nespadla.
Jede se pořád v totálním nasazení každý závod?
Když byl v mém bývalém týmu Philippe Gilbert a odjel při závodě padesát kilometrů před cílem, bylo to jako z jiného světa. Jenže teď jde o závodní standard. Při poradě se hledají úseky sto třicet kilometrů do cíle, kde hrozí první selekce. Dříve se tohle řešilo čtyřicet kiláků před páskou. A velké finále nastalo dvacet do cíle. Někdy dokonce později. Záleželo, jestli byl zájem utrhnout ze skupiny spurtery.
Promítl se do zrychlení pelotonu i nástup mladé generace?
Mladí kluci žijí mnohem dříve jako profíci. Dostávají se k nim dobří trenéři. Dietolog je standard. Já s ním začal spolupracovat před deseti lety, a to jsem byl jeden z prvních v týmu. Počítá se množství jídla, v jakých časových odstupech, na kterém kilometru. Co v závodní den, co v tréninkový, co během volna. Jak to mají kluci od útlého věku, rychleji regenerují, závodí agresivněji. Proto se jezdí historické rychlosti.
Jsou náctiletí kluci připravení na vstup do World Tour?
Kdybych měl takové možnosti ve dvaceti, bral bych to všema deseti. Měl bych úplně jinou kariéru. Když jsem jel závod s týmovým parťákem jako Boonenen, tak jsem se bál padesát kiláků před cílem nastoupit, aby mi nevynadal, co dělám, že tam jede na vítězství. Když se někdo dnes zvedne z mladých kluků sto kiláků před páskou, tak mu v cíli všichni poklepou na rameno, že se toho nebál. Ale když nebudou mít dobrou hlavu, tak se do World Tour nedostanou.
V jakém vztahu jsou vlastně borci deroucí se na výsluní k vám, mazákům?
Já úctu neočekávám. Chci jezdit dobré závody. Nečekám, že mi někdo bude nechávat místo, musím si ho vybojovat. Hodně je teď slyšet třeba Peter Sagan, který rozkřikuje, že v pelotonu není respekt. Ale on to vlastně začal. Jezdil bez zábran, nedělal si nic z velkých jmen, která byla v balíku.
