Cyklistická sezona se konečně rozjíždí. Cyklostezky začínají praskat ve švech, ambiciózní cyklisté oprašují své loňské KOMy na Stravě, traily nasávají první hosty a všude už to tak nějak voní jarem…
Jen to počasí stále ne a ne ukázat svou pěknou, teploučkou stránku. Do slunného počasí se vyráží každému jak po másle, ale takových dní stále moc nebylo. O to hůře se donutíme obléknout si zase těch tisíc vrstev a vyrazit vstříc náhodným promoknutím, aprílovým vánicím a všem ostatním jarním hitům.
Jak na motivaci, když jarní deprese klepe na dveře? Věřte nebo ne… Ač jsem profesionál, kolo je mou prací, tak poslední dny se mi do té venkovní šichty chce tak obden. Zbytek koukám z tepla domova na zamračenou oblohu a tiše dumám nad tím, jestli tam opravdu tak strašně musím?! Dobrá motivace je pak jediným tahounem dne. Jak se ale povzbudit?
Den z malých drobečků
Mně osobně nejvíce pomáhá, když se snažím myslet maximálně hodinu dopředu. Udělám si dnem vlastně takovou cestičku z maličkých drobečků, které pak celý den sbírám. Ráno vstanu, za okny sychravo. Nejdřív plán, co dobrého k snídani, pak malá rozcvička.
Intenzivně myslím na oblékání, ale snažím se vytěsnit proč že se tak moc nabaluji. Neoprenové rukavice, návleky a hurá vstříc přírodním živlům. Dvacet minut rozjetí, dělám jako že nevnímám tu zimu. První intervaly mě trošku proberou a zahřejí.
Hodina a návleky na nohou právě přestaly plnit svou funkci. Ještě pár minutovek a mohu vyrazit k domovu. Mezi zuby mi skřípe písek, přes brýle už nějaký čas vidím jen ty tečky, ale úsměv stále drží!
Protože kam už nesahá vaše motivace sahá váš entuziasmus! Tohle je to, co máte rádi, co Vás tak baví na naplňuje. Jsme nesmrtelní cyklisté a projedeme větrem i bouří!
Doma za to sice krutě zaplatíme, protože pár chvil na kole rovná se hodně chvil uklízení a mytí, ale co už! Zvládli jste to a ten pocit je k nezaplacení. To se pak kouká z okna na ty těžké mraky hned veseleji.
Nadšení v očích kamarádů
První jarní závody v republice jsou pak kapitolou samu pro sebe. Přijedete, prší. Oblékáte se na zadních sedačkách aut, prší. Jedete na start, fouká a prší. Zima, že by psa nevyhnal a stejně se nás tam tolik sejde. Musím se usmívat, když si vzpomenu na první Prima Cup v Hradci Králové… Všude po Čechách hrozili povodněmi, ručička teploměru se zasekla někde kolem osmi stupňů.
Pořadatelům spolu s rozvodněnými potoky uplavala i část trati, nikdo netušil, co ho vlastně v temném a vlhkém lese čeká. A přeci vás na start přijelo tolik! Tolik nadšených a motivovaných lidí vyrazit vstříc bahnu, zimě a písku. Já měla ráno problém i vystoupit z auta. Zaparkovala jsem a nepřítomně zírala ven.
Vedle mě ale zastavil pán se synem, okamžitě vyskočil z auta a začal mi popisovat, jak že to dnes bude super, že jedou z daleka, ale tak moc se sem těšili, že nemohli ani dospat! Konečně se závodní kolotoč zase roztáčí! Když jsem viděla to nadšení v jeho očích, to odhodlání, věděla jsem, že to bude dobrej den! Vždycky je to totiž tak, že když opravdu nic nepomáhá, pomůžou kamarádi! A po jejich boku se i v těžších dnech, kdy už nevěříte, že to dáte, vše zvládá tak nějak líp!
Díky bohu, že máme v republice tolik nadšenců do kol! Tolik KOM hunterů, tolik starších elektrocyklistů, tolik ambiciózních borců v lykře, tolik pěknejch cyklistek v upnutých kraťáskách… Ti všichni jsou mou každodenní motivací vyrazit a dojet zase o kousek dál, vystoupat trochu výš! Díky cyklisti!
