Z Brna do Singapuru – Majkův zápisník: Vedro si žádá kvanta tekutin. Velbloudí mléko mě pěkně nakoplo

Autor: We Love Cycling

Z Brna do Singapuru! Michal Kamermeier alias Majk na cestách absolvuje v sedle horského kola bláznivou cestu napříč zeměkoulí, aby si splnil sen a pomohl charitativnímu projektu Jedna se počítá. Jak probíhá jeho bitva s trasou dlouhou třináct tisíc kilometrů?

„Už druhý týden se pohybuji po Íránu. A je to pěkně žhavý zážitek. Zpočátku jsem jel přes střední Írán, kde byly teploty trošku snesitelnější a pohybovaly se kolem třicítky. Ovšem problém byl s ubytováním a vzdáleností jednotlivých měst. Postupně jsem se dostal na rozpětí kolem dvou set kilometrů za den, což bylo prostě nemožné.

I proto jsem sjel směrem k Perskému zálivu a jedu vlastně po pobřeží. Doslova se peču ve vlastní šťávě. Teploty se pohybují v rozmezí pětatřicet až pětačtyřicet stupňů. Ale zase je každých třicet či čtyřicet kilometrů nějaké městečko, kde si mohu dát jídlo a doplnit tekutiny. A těch spotřebuji za den hodně.

Na kole vypiju devět litrů tekutin

Bidon jsem z držáku přesunul do batohu a na rámu vozím láhev o objemu jeden a půl litru, protože klasickou cyklistickou láhev jsem měl téměř okamžitě prázdnou. V batohu mám pak naskládané tři další plastové láhve o stejném objemu, a ještě právě bidon. Jakmile dvě láhve spotřebuji, tak hledám možnost, kde vodu doplnit. Tělo si v tomhle počasí žádá vodu.

Musím říct, že se takové zásoby vody na zádech docela pronesou. Ale jde o nezbytnost. Když jsem se pohyboval v poušti, teplo sálalo i od země v takové míře, že jsem pil prakticky bez ustání. Byl jsem jako na grilu. A tuze rád, že mám tolik vody, byť si člověk připadá jako velbloud.

Na jedno stádo čítající třicet nebo čtyřicet kusů jsem ostatně narazil. Chlapík, co měl velbloudy na starosti, si chtěl povídat a byl dost neodbytný. Anglicky neuměl, ale nějak jsme se domluvili. A nakonec mi nabídl na občerstvení velbloudí mléko a nenechal se odmítnout. Upřímně, nic odpornějšího jsem v puse neměl. Ze zdvořilosti jsem poděkoval, ale totálně mě to nakoplo. Tu pachuť jsem cítil ještě hodně dlouho, byť jsem do sebe téměř okamžitě obrátil celou láhev vody.

Z Brna do Singapuru jede Michal Kamermeier. V Íránu mu cestu zkřížili velbloudi.
Z Brna do Singapuru jede Michal Kamermeier. V Íránu mu cestu zkřížili velbloudi.

Teploty ostatně řídí i můj denní režim. Dvacet minut před čtvrtou ranní hodinou mě budí pravidelně svolávání k modlitbě. Jdu si zaplavat do moře, dám si sprchu, snídani a před pátou už sedím na kole. Jezdím přibližně sto kilometrů denně a snažím se být nejpozději hodinu po poledni v cílové destinaci. Když vyrážím za denní porcí kilometrů, je přibližně pětadvacet stupňů. Ale i tak vypiju na kole denně minimálně devět litrů vody.

Šátek jako ochrana před pískem

Poprvé v životě jsem vlastně rád, když narazím na protivítr. Pocitově alespoň trošku sráží teplotu. Nevýhodou je, že se pak hodně práší. I proto jsem si koupil velký šátek, který mám přes pusu a nos, abych nedýchal písek. Hodně cest totiž tvoří jen udusaný písek. Ale na druhou stranu zbývají silnice jsou většinou z parádního asfaltu se širokým odstavným pruhem, kde cyklista v pohodě drandí.

Jak se blížím více na jih, překvapuje mě rostoucí cena ubytování. Na severu Íránu jsem se i se snídaní vešel do nějakých patnácti maximálně osmnácti dolarů. Teď už platím čtyřicet za noc a není to žádná sláva. Klimatizace, sprcha, postel. Nicméně přes den neutratím skoro nic. Náklady na jídlo jsou tak čtyři dolary.

Ve čtvrtek mě čeká poslední den v Íránu. Dojedu do přístavu Bandar Abbas a lodí se přes noc přesunu do Dubaje. Tam moje kolo čeká výměna brzdových destiček a následně budu směrovat do Ománu. Půjde o pohodovou cestu, jen samá rovina, tak se těším, že se budu kochat.“