Obvykle tu vládne ticho a les, který tato cesta půlí, je rájem ornitologů. Rok co rok sem ale jedné dubnové neděle vtrhnou davy, aby s gladiátory na kolech prožili jeden z nejúchvatnějších okamžiků sezony. Toto je místo, kde chce většina fanoušků v den závodu mezí Paříží a Roubaix stát. Spolu s Mons-en-Pévèle a Carrefour de l’Arbre jeden ze tří nejtěžších, tedy pětihvězdičkových sektorů kostek na trati. Ale zcela jistě ten nejznámější. Trouée d’Arenberg, nejopěvovanější rovinka v profesionální cyklistice. Zvíře přeměněné v krásku.
Letos v půli března sem ale zavítala ještě jiná, poněkud netradiční návštěva. Tahle pracovní parta, která se nezdržovala zbytečným plkáním ani svačinovou přestávkou, dostala pár dnů do startu slavného závodu jasné zadání – vyčistit kostky od trávy, co tu za rok zase vyrostla.
„Protože Paříž-Roubaix není Wimbledon,“ vysvětloval Thierry Gouvenou, co má v organizačním týmu Pekla severu na starost podobu tratí. A tak do slavného lesíku tam na severu Francie přizval čtyřicítku ovcí a koz, které spásaly ten nežádoucí zelený koberec. À propos – jak se pak asi nakládalo s odpadním produktem? Kdo ví.
Aristokrat a vesnice jménem Arenberg
Jméno toho dnes tolik slavného místa se zrodilo v roce 1900. Compagnie Des Mines d’Anzin provozovala všechny uhelné doly v okolí. Když začal růst jeden nový na okraji zdejšího lesíku, rozhodli se ho pojmenovat po členovi představenstva, aristokratu Augustu Louisi Albéricovi d’Arenberg. Žíla byla tak mocná, že tu pak vyrostla i vesnice s jeho jménem, a těžba se zastavila až v roce 1989.
Po 2. světové válce se Francie začala zvolna zotavovat a rekonstrukce země i ekonomiky si vyžádala taky novou silniční síť. A co asi na prvním místě? Přece archaické, úzké, často zcela nesjízdné zemědělské cesty vysázené z dlažebních kostek, které proto měly zmizet pod asfaltem.
Když v roce 1965 pořadatelé Paříž-Roubaix nenašli než 22 kilometrů čím dál vzácnějších pavés, dostali strach o budoucnost závodu. Jeho ředitel Jacques Goddet instruoval svého pobočníka Alberta Bouveta, aby vyrazil na sever hledat nové sektory. A ten se zase obrátil na svého přítele Jeana Stablinského. Než se stal šampionem na kole, kdy vyhrál mistra světa i etapu v Závodě míru v Plzni, poznal tento syn polských přistěhovalců štoly dole pod Arenbergským lesíkem. „Jsem asi jediný, který tu byl na povrchu i pod ním. A vězte, že nahoře to není tak hrozné jako tam dole.“
Už v 19 letech vláčel vagony uhlí po železnici, co vede pod zemí souběžně s tou zrádnou a na pohled nebezpečnou cestičkou uprostřed lesa na povrchu. „Ty chceš kostky, Alberte?“ ujišťoval se, že slyší dobře. „Tak se na něco přijeď podívat.“
Stablinski o Arenbergu říkal, že jsou to plíce horníků. Tam odpočívali a radovali se, než zase v pondělí sfárali na šichtu. Žulové kostky cesty tu vyrovnali ke konci 18. století a jen málo se na jejich podobě od té doby změnilo. Bouvet si s sebou přivezl fotografa a když pak snímky ukazovali Goddetovi, ten se zhrozil: „Chtěl jsem, abyste našli dlažbu, ne rozbombardovanou cestu.“ Nakonec ale kývl a do 66. ročníku závodu nechal Arenberg vsadit poprvé. „A co když závod nedokončí nikdo?“ dotazoval se Bouvet v pochybách. Ředitel mu odpověděl: „Stačí i jen jeden.“
Les dodává sektoru drama
A tak 7. dubna 1968 závodníci tuto propast traverzovali prvně. Stablinski byl při své poslední účasti v závodě jedním z těch 136 hrdinů. Jeho fanoušci stáli podél odění v hornických oblecích. Ale museli sledovat vítěznou jízdu Eddyho Merckxe.
Arenberg se tím okamžikem stal největším diváckým lákadlem, kterému vzrostlé stromy kolem dodávají vizuální drama a působí, že i když je závod jinak suchý, tady bude zaručeně vlhko. A tedy kluzko. Jako tenkrát ve zmoklém osmadevadesátém, kdy si tu trojnásobný belgický vítěz Johan Museeuw pochroumal čéšku a nohu mu pak málem museli amputovat.
Že leží 95 kilometrů od cíle, málokdy je sektor s délkou 2400 metrů rozhodujícím místem bitvy o žulovou kostku, trofej vítězů. A přeci do pelotonu vnáší stres a paniku víc než kterýkoliv jiný. To nejnebezpečnější na něm je, že se do něj vjíždí z mírného sjezdu až k závoře, která je jinak celoročně zavřená.
Jen na jeden den v roce v pozoru salutuje cyklistům. Za kolejemi, po nichž jindy sviští TGV, se z relativně široké silnice všichni tlačí na úzkou stezku, kde každý chce být vpředu. Aby viděl pod přední kolo. A mohl tak volit vlastní stopu. Balík proto do této pekelné brány naburácí šedesátkou. A tři minuty se pak modlí za spasení. „Neznám závodníka, kterému by se u výjezdu ze sektoru neulevilo,“ říkával bývalý ředitel závodu Jean-Marie Leblanc.
Matthew Hayman dorazil do Roubaix jako první v roce 2016 a o Arenbergu řekl: „Máte pocit, jako by se vám kolo mělo každou chvíli rozpadnout. Každý, kdo tudy někdy projel, ví, o čem mluvím. Zdaleka nejhorší úsek závodu!“ Možná nejvýstižněji to ale kdysi pronesl Franco Ballerini, italský vítěz ročníku 1998: „Tento les je symbolem Paříž-Roubaix.“
