Nesmazatelně se zapsal do historie českého sportu. Mára Holeček jako první Čech v historii získal hlavní cenu prestižního ocenění Piolet d’Or (Zlatý cepín). Osmačtyřicetiletý velezkušený a mimořádně úspěšný horolezec má vztah i k cyklistice. Jak moc je pro něj kolo důležité v současnosti a v čem spatřuje jeho výhody pro přípravu do vzdálenější budoucnosti?
Borec oceněný za prvovýstup alpským stylem jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa – Gašerbrum I. – v rozhovoru pro We Love Cycling hovoří o smyslu lezení, „potřebě“ zdolávat co nejvyšší nadmořskou výšku i plánech do budoucnosti.
Jdou dohromady dva tak odlišné sporty, jako je horolezectví a cyklistika?
Na kole jezdím rád. Nejčastěji s dcerou Viktorkou, která si kolo oblíbila. Jezdíme na výlety. Třeba na Kokořínsko, na Šumavu. Minulý rok jsme plánovali osmidenní cestu ze Salcburku dolů k moři, ale nakonec jsme ji zrušili. Pro mě je mnohem důležitější si jít zaběhat, chodím každý den a pak navazuji lezením. Stačí mi chvilka času, někde si zastavím a běžím. A navíc si okolní přírodu krásně užiji, nejsem tak rychlý jako na kole. Na kole navíc tolik neprotočím tělo, nejde si tak rychle zvednout tep a držet ho na vysoké úrovni. Když chci absolvovat kvalitní trénink, musel bych v sedle strávit dvě hodiny. A ještě se mi hýbe jen část těla, při běhu zapojuji víc svalových partií. A nepotřebuji mít objemnou svalovou hmotu na stehnech. Když chci něco rychlejšího, jdu si zahrát badminton, který mě pořád baví. Tam si mohu natrénovat rychlé starty, což je pro mě důležité. S roky klesá výbušnost, je třeba ji udržovat.
Jezdil Mára Holeček na kole jako dítě?
Kolo jsem miloval! Dostal jsem ho od táty, který zakládal na pražské FTVS katedru sportů v přírodě. Favoritku speciál. Bylo mi deset let, když jsem na ni tajně sedl a sám odjel za babičkou na Mělník. Pak volala vyděšená babička, že už jedu zpět. Když to jednou vyšlo, už mě rodiče nebrzdili. Tatínek byl rozumný, nehuboval mi, spíš si o tom se mnou popovídal a řekl mi o různých nebezpečích, co se mohou stát. Bydleli jsme na Proseku a já jsem jezdil směrem na Neratovice, Kostelec. A pak jsem o tu favoritku v Německu přišel….
Co se stalo?
Jako teenager jsem jezdil na kole po Německu. Najednou se strhla velká letní bouřka a mě nezbylo, než zaběhnout do železničního tunelu. Najednou proti mě jel vlak, nemohl jsem nic dělat, jen opřít kolo o stěnu tunelu, rychle se rozběhnout a schovat do výstupku ve zdi. Z kola zbyl jen střed a přeražená sedlovka. Rám někam odvezl vlak. Byl jsem nešťastný, ale vše, co zbylo, jsem dovezl tátovi…
Sedáte na kolo při svých cestách po světě?
Několikrát jsem řídil rikšu a uvědomil si, jak těžkou práci ti kluci mají. Sedl jsem za to po několika pivech a řítil se po nočním Káthmándu, ale brzy mi došel dech, jsou to pekelné stroje. Pro ně je to každodenní obživa. Jednou jsme s kamarádem lezli v Argentině nějaké kopečky a napadlo nás, že se zastavíme v Mendoze, což je vinařská oblast, za kterou vyrůstají Andy, a nachutnáme si místní víno malbec. Půjčili jsme si tam dvojkolo, koukli do mapy a řekli si, že dojedeme až do posledního vinného sklípku, co byl na mapě. Už tam jsme se zdemolovali, přesto jsme ještě odjeli do dalšího sklípku. V tom stavu jsme sedli na kolo, každý z nás jsme šlapali v jiném rytmu, každou chvíli jsme leželi v příkopě, ale nakonec jsme to dvojkolo nějak dotlačili do hotelu.
Nikdy vás nelákalo vyjet si nějaký slavný kopec, který se šlape třeba na Tour de France, Giro di Italia nebo Vueltě?
To mě asi všechno teprve čeká. Klouby totiž nejsou nekonečně odolné, běhání jim neprospívá, takže si myslím, že přijde přirozený ústup a že se přikloním více ke kolu, které je ke kloubům šetrnější. Je to krásný sport.
Jak často, pokud zrovna necestujete po světě, kolo využíváte?
Pokud pominu výlety s dcerkou, tak na rodinné výlety a také pro cesty na pivo.
Když zatím dominuje v přípravě běhání, jak tedy vypadá takový trénink?
Běžím asi pětačtyřicet minut, ale neměřím si ani kilometry, ani tepy, neposlouchám hudbu. Nosím chytré hodinky Suunto, ale moc jejich funkce nevyužívám. Nemohu ani běhat stejné okruhy, nejsem v tréninku systematický. Celý život sportuji intuitivně a vychází to. Odměnou je uvolnění endorfinů, myšlenky se na chvilku pošlou jinam, člověk se na chvíli vypne. Nesportuji pro trénink, nepotřebuji se posouvat, zlepšovat, ale potřebuji nemít v tréninku výpadky. Potřebuji mít fyzické dovednosti a hlavně psychickou rezistenci. Na horách jsem často vystavený velkému tlaku, nesmím v tom propadnout.
Nedávno vám vyšla kniha Dotknout se duše a v kinech běží dokument Mára jde do nebe. Jak se oběma dílům daří?
Film běží, ČSFD mu dalo dobré hodnocení (81 procent) a dokonce i filmová kritička Mirka Spáčilová mu dala více než 60 procent, mám z toho radost. Dal jsem režisérce Markétě Ekrt Válkové důvěru, pojala to dokumentaristicky, není to oslavný epos. Mám velké štěstí na lidi, které během života potkávám, a tohle je jeden z těch případů. Podobné to bylo i s mým psaním – ty moje knížky jsou takové záchodové čtivo, můžeš to přerušit kdykoliv, zase k tomu vrátit a má to hodně obrázků. Nikdo od toho moc nečeká, nikdo neposuzuje, jak velké je to pisatelské dílo. Věřím ale, že každý si v tom něco najde.
Absolvoval jste spoustu přednášek či besed spojených právě s filmem Mára jde do nebe. Co vás čeká v nejbližší době?
Chystám se do Pákistánu na kopec Mašerbrum, který je označený jako K1. Když tam ti zeměměřiči kdysi přijeli, označili nejdominantnější štít jako K1. A vyšší a méně dominantní kopec pojmenovali K2. K1 je nádherná odspodu nahoru. Každý si ji fotí, ale nikdo na ni neleze. Poslední horolezec nahoře stál před více než třicet lety. Šli z druhé strany, než plánujeme my. K1 je problematická a ze strany, kudy chceme jít, je to průšvih. Když ale něco nezkusíš, nemůžeš říct, že to nejde…
Zabýváte se objevováním nových výstupových směrů v nejvyšších horách. Posbíral jste mnoho ocenění, zdolal velehory. Co vás pohání dál?
Lezu od svých pěti let. Snažím se vylézt vše, co vyrostlo od výše jednoho metru nad hladinou moře až po himálajské obry. Odmítán představu, že vrcholem veškerého horolezeckého snažení je dosažení co nejvyšší nadmořské výšky. Stejně důležitá je obtížnost výstupu a styl, jakým se k vrcholu dostanu. Mojí motivací je vyhledávat náročné lezecké terény v maximálním počtu dvou, nanejvýš tří lidí. A nést s sebou akorát to, co naše záda zvládnou. A pokud štěstí dá své svolení, tak vznikne i nová cesta.
