Kolo je její život. Poprvé závodila Adéla Holubová v deseti letech. Jízda v sedle ji nadchla. Ani v „krušných“ letech dospívání nepodlehla svodům, které se s cyklistikou sloučit nedaly. I proto teď může česká šampionka v cross country do 23 let snít o účasti na olympijských hrách v Paříži. „Udělám všechno, abych v bojích pod pěti kruhy nechyběla,“ říká dvaadvacetiletá závodnice Rouvy Specialized.
Vaším domovem v dětství bylo Město Touškov. Jak se malá holka dostane na menším městě k cyklistice?
Chodila jsem cvičit do Sokola. Dělala jsem aerobic, gymnastiku, hrála volejbal a závodila na koloběžce. V deseti jsem v tamním cyklistickém oddílu zkusila první tréninky. Chvíli jsem vše kombinovala ještě s volejbalem a závody na koloběžce. Ale stíhat všechno nešlo. Musela jsem se rozhodnout. A kolo vyhrálo. Rodiče mě hodně podporovali, mě cyklistika bavila. A navíc jsem se docela rychle zlepšovala, což moje nadšení ještě umocnilo. Velký vliv také měla moje povaha.
V jakém směru?
Jsem samotář. Nepotřebuji být pořád mezi lidmi. Nevyhledávám neustále kontakt. Když jedu čtyři hodiny na trénink, nijak se tím netrápím. Užívám si klid. A pak mě ohromně baví, jak je cyklistika rozmanitá. Miluji pro trénink Šumavu, ale ráda poznávám nová místa. A kolo mi tohle umožňuje.
Hodně dívek sportovní dráhu zahodí, když se posunou na střední školy. Dají přednost volnějšímu režimu. Nikdy jste neměla nutkání svět kol opustit?
Nechodila jsem na sportovní školu a spolužáci mě moc nechápali. Často jsem poslouchala řeči, ať jdu s nimi na diskotéku nebo si někam sednou, že když vynechám jeden trénink, nic se nestane. Ale já jsem svědomitá. Z jednoho vynechaného tréninku by záhy byl druhý, a pak už to není trénování. Takže jsem vytrvala a všem svodům odolala.
Nebylo snadnější přestoupit na školu se speciálním zaměřením?
Od dětství mě zajímalo lidské tělo. I proto jsem na Střední zdravotní školu v Plzni. Vycházeli mi ve všem vstříc. Vlastně jsem měla lepší podmínky než na sportovním gymnáziu. Studium jsem zvládla a plynule přešla na Fakultu sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. Vybrala jsem obor Tělesná výchova a trenérství.
Blíží se doba, kdy si budete sama skládat přípravu?
To určitě ne. Chtěla jsem studium spojené se sportem. Mohu si prohloubit znalosti o organismu při tělesném výkonu. Dokážu se dobře protahovat, uvolnit svaly. Daří se mi dobře vyhodnotit trénink ze zátěže v tréninku. Hodně řeším i čísla z tréninků, která vidím v aplikaci. Ale všechno konzultuji s trenérem.
Jak vlastně vypadá váš zimní tréninkový program?
S novým týmem jsem absolvovala soustředění v teple. Jinak přes zimu hodně dám na všeobecný tělesný rozvoj. Když je sníh, jdu na běžky, zvládnu skialpy. Hodně času mi zabere práce v posilovně při dynamických cvičeních a posilování středu těla. Mám ráda pestrost, protože v sezoně moc prostoru pro všeobecný trénink není.
Cross country neustále zrychluje, tratě jsou stále drsnější a nebezpečnější. Nebojíte se při závodech? Nebo vaši nejbližší?
Rodiče hodně sportují a těší je, že něco dělám na nejvyšší úrovni a jsem úspěšná. Já měla nejtěžší zranění ještě jako žákyně, kdy jsem si zlomila klíční kost. Paradoxně to bylo na dráze v Motole. Takže na oválu už mě nikdo neuvidí. Na biku se mi drsné karamboly vyhýbají.
Během zimní pauzy jste změnila tým a přestoupila z plzeňského kola-bbm.cz do Rouvy Specialized Racing. Proč padla volba na vimperskou formaci?
Potřebovala jsem udělat krok vpřed. Dostala jsem i nabídky ze zahraničí. Z Francie a Itálie. Jenže logisticky by to se závody bylo složité. A navíc nikdo se nevyrovnal v nabídce Rouvy. Jsem z Plzně a do Vimperka je to kousek. Měla jsem podmínku v podobě světových pohárů a kvalitního materiálu. Obojí jsem dostala. A tak nebylo, nad čím spekulovat. Tím spíše, že mám v Rouvy kamarádky.
Potřebujete pravidelné starty ve světových pohárech, abyste výkonnostně rostla?
Rozhodně. Plzeňský tým fungoval na rodinné, dobrovolné bázi. Seriál světových pohárů už přesahoval tamní množnosti z hlediska personálního i finančního. Přitom bez svěťáků bych stagnovala. České poháry jsou jako časovka. Holek startuje málo, výkonnostně jsme nevyrovnané. Zato ve světě se tvrdě bojuje a já poznávám pravé závodění.
Je pro mladou závodnici dramatický skok, když skočí do závodů na mezinárodní úrovni?
Mně nevadí jet v Česku a mít závod jako časovku. Jsem schopná se hecnout, nepotřebuji ostatní. Jenže když pak jedu ve světě a musím se někde loktovat se soupeřkami, nemám zkušenosti. Kontaktní závodění doma nepoznám. Mým snem je nominace na olympijské hry v Paříži. Proto musím jezdit ve světě. Poznat všechny nejtěžší tratě, sžít se s pohybem v balíku.
Bitvy pod pěti kruhy v Paříži jsou už za devatenáct měsíců. Je reálné posunout se za dva roky na úroveň světové elity?
Je fakt, že olympijské hry jsou za chvíli. Hodně bude záležet, zda si vyjedeme jedno nebo dvě účastnická místa. Budu se snažit přidat maximum bodů, aby v českém dresu v Paříži startovaly dvě holky. A samozřejmě abych na olympiádě nechyběla. Nejde o nereálný cíl.
Na čem musí Adéla Holubová nejvíce zapracovat, aby v červenci 2024 u jejího jména stálo olympijská bikerka?
Na pohybu v poli. Nejsem zvyklá uplatňovat ostré lokty. Když nezvládnu start a procedím se skupinou na zadní pozice, je to problém. V cross country zejména na světové úrovni není snadné získávat pozice zpět. Ale zlepšuji se. V minulosti jsem brala jako nereálné jezdit do desítky. Ale na mistrovství světa jsem viděla, že mohu bojovat o přední pozice.
Bylo jedenácté místo z mistrovství světa do třiadvaceti let velkým povzbuzením?
Obrovským. Zjistila jsem, že bojuji s normálními holkami. Brala jsem soupeřky jako supermanky. Ale teď už vím, že mohu být jedna z nich.
