Brutální městský sjezd v chilském Valparaísu, který už dvakrát vyhrál, ale taky poznal, jaké to je v rychlosti sedmdesát kilometrů v hodině spadnout a být pár minut v bezvědomí. Český biker Tomáš Slavík se na konci února postaví na start jednoho z nejoblíbenějších sjezdů…
Čtyřiatřicetiletý závodník stáje Ghost odletěl do Jižní Ameriky s dostatečným předstihem, aby se stihl aklimatizovat a co nejlíp připravit na boj o vysněné třetí vítězství. Nikdo jiný tenhle těžký závod ještě třikrát nevyhrál. „Chci se o to porvat, je to velká výzva,“ říká úřadující mistr světa ve fourcrossu, který závod ve Valparaísu vyhrál v letech 2017 a 2018, o rok později skončil v kotrmelcích na zemi. Poslední dva roky se tento divácky atraktivní sjezd kvůli pandemii koronaviru neuskutečnil.
Tomáši, jak vzpomínáte na zatím poslední vystoupení v Chile?
Zrovna moc dobře ne, i když si většinu toho pádu nepamatuju… Měl jsem našlápnuto, abych to jako první rider vyhrál třikrát, ale uklouzlo mi v plné rychlosti přední kolo, šel jsem přes řídítka a kutálel jsem se po schodech hned vedle betonové zdi. Vlál jsem jako hadrovej panák. Pět minut jsem byl v bezvědomí. Měl jsem otřes mozku, urvané vazy v kotníku, prasklých pět žeber. Od chvíle, kdy jsem se dotkl země, tak si nic nepamatuju. Možná je to tak lepší. Když jsem se probral po nějaké chvíli asi 15 metrů od místa, kde jsem spadl, říkal jsem si: Co tady dělám? Já jsem asi pos… finále…
Jsou městské sjezdy nejtěžší disciplínou? Na videích vypadají hrozivě…
Jak pro koho. Já, když pojedu klasický dowhnill někde v lese na mokrých kořenech, bude to pro mě horší. Někdo by se zase víc bál ve městě po schodech. Je pravda, že tady asi mohou být následky při nějaké chybě horší. Všude jsou zdi, domy, ploty, sloupy, hydranty. Prostě věci, které člověku neuhnou.
Koho vlastně pustí organizátoři na start? Může se přihlásit kdokoliv?
Právě, že ne. Aby se eliminovala rizika, jezdci už teď procházejí schvalovacím procesem. Existuje seznam pozvaných závodníků, kteří mají něco za sebou. Dřív to tak úplně nebylo. Na startu byli i kluci, kteří to až tak dobře neuměli. Vzpomínám si, že v roce 2018 tam závodník z Německa trefil při pádu v plné rychlosti nějaký balkón a strávil dva měsíce v kómatu a další dva měsíce se učil znovu chodit. Šlo o zlomový okamžik a organizátoři už daleko víc řeší bezpečnost.
Neříkají o vás i tak, že jste sebevrazi? Při záběrech z těch závodů člověka mrazí v zádech.
To říká skoro každý… Ale my určitě nejsme žádní bezmozci. Jinak už bychom tady dávno nebyli. Člověk musí neustále používat hlavu, mít kolo pořád pod kontrolou a na trati si pamatovat každé záludné místo. Jasně, že občas balancujeme na hranici našich možností, sem tam k nějakému pádu dojde. Většinou je příčinou jezdecká chyba.
Jak dlouho můžete vlastně trénovat na trati?
Máme jen oficiální tréninky, ve Valparaísu je to pět jízd. Jinak je trať zavřená. Těch pět jízd už jde, během nich se dá trať nastudovat. Ale třeba při sjezdu v Bogotě, který se jel nedávno, jsou tréninkové jízdy jen dvě. A to je dost málo. Šlo vlastně o jeden z důvodů, proč jsem tam nestartoval.
Bylo by riskantní se pustit na start po pouhých dvou prohlídkách trasy?
Jde o závod s extrémním převýšením, je tam snad 1 600 schodů, což je samo o sobě šílenost. A jede se v nadmořské výšce 3200 metrů. Člověku chybí kyslík, po minutě skoro odpadne a dojíždí v křečích. Navíc v Kolumbii touhle dobou dost prší a jak povrch namokne, je to fakt těžký i nebezpečný. Proto jsem nestartoval, abych neohrozil účast v Chile. Závod jsem jen komentoval v Rakousku pro Red Bull TV. A taky se tam dva výborní borci dost škaredě rozsekali. Přitom jde o kluky, kteří moc často nepadají.
Zastavíte třeba při tréninkové jízdě na nějakém ošemetném místě?
První jízdu jedu tak, abych si na pohodičku naskákal všechny překážky. Postupně zrychluju a poslední jízdu už jedu tak na sedmdesát procent. Nikdy neletím úplně na maximum, protože je to fyzicky strašně náročné a člověk si musí rozložit síly. Každá chyba je tvrdě potrestána. Ve Valparaísu jsou místa, kde se letí i pětasedmdesát kilometrů v hodině. A když v téhle rychlosti něco trefíš, je to fakt špatný.
Jaké nejhorší zranění jste z těchto závodů měl?
Musím to zaklepat, ale já mám fakt štěstí. Asi právě v Chile před třemi lety. Ale stejně jsem šest týdnů na to jel Crankworx na Novém Zélandu. Párkrát jsem měl zlomenou klíční kost, kotník, ale nic vážného. Asi největší problémy jsem měl v roce 2015, kdy mi zkolabovala imunita. Dostal jsem asi jedenáctkrát po sobě antibiotika a nikdo pořádně nevěděl, co mi je. Trvalo to dlouhých osm měsíců.
Kolik vlastně takových městských sjezdů v sezoně absolvujete?
Dva největší jsou právě Chile a Kolumbie. Pak ještě Mexiko a Itálie. Závody si vybírám, jezdím jen největší, kde se hodně řeší bezpečnost závodníků a pořádají je profíci, protože není jednoduché trať ve městě vůbec postavit.
Jsou vlastně závodníci chráněni? Máte nějakou povinnou výbavu?
Já jsem vyrůstal v době, kdy se jezdily chrániče na kolena, helma, rukavice… Jezdil jsem tak celý život. Nejsem na sebe hrdý, ale třeba s páteřákem pořádně závodit nedokážu. Prostě mi vadí. Na některé závody ve fourcrossu je povinný, tak to nějak musím skousnout, i když brblám.
Kolik se dá na prestižním městském sjezdu vydělat, když ho vyhrajete?
Třeba v Chile je to 10 tisíc euro, což jsou pěkné peníze. Nejlepší pozvaní závodníci ještě dostanou nějaké startovné a organizátoři nám platí cestu. Ale já do Chile nikdy nejezdím kvůli penězům, chci si závod vždy hlavně užít, zajet co nejlíp. Když něco vyhraju, je to fajn. Když závod výsledkově nevyjde, nic nevydělám, protože prize money často dostávají jen první tři. Tyhle závody jsou hodně zajímavé i pro naše sponzory, takže mám za úspěch bonusy ve smlouvě plus ještě mediální bonusy za zajímavá videa na sociálních sítích. Já mám na youtube kanálu některá videa, která mají i 15 miliónů shlédnutí. A to už je třeba pro výrobce kol hodně zajímavé.
Co vás v letošní sezoně čeká kromě městských sjezdů?
Bude to našlapaný. Světová série ve fourcrossu letos bude mít osm závodů, což je novinka, protože jich bývalo jen pět. Potom seriál Crankworx, něco doma, mistrovství světa, kde budu obhajovat titul. Určitě 20 až 30 závodů. Je to nabušené, ale mně to tak vyhovuje. Jsem vlastně celý rok v zápřahu.
