Bláznivé dobrodružství zrozené z těžkého úrazu, který vznikl z blbosti a nerozvážnosti. Italská mise, aneb drsný bikový závod za účasti obyčejných cyklistických nadšenců? Jde o drzost či troufalost? „Na začátku byla blbost a pád z pěti metrů,“ přibližuje v rozhovoru pro We Love Cycling tahoun celého projektu Lukáš Friedrich, který ještě před pár měsíci neušel ani metr a prognózy lékařů nebyly příliš optimistické.

Vaše burcující iniciativa vzbudila velký ohlas. Jak vlastně projekt Italská mise vznikl?

Vlastní blbostí jsem utrpěl úraz zad a absolvoval dlouhou rehabilitaci v Kladrubech. Když jsem po dvou měsících odcházel a ušel jsem v kuse kilometr, tak mě napadlo, že je to něco skvělého. A že bych se o to mohl podělit, že bych mohl být příklad pro někoho, kdo řeší podobné problémy. Pak jsem potkal kamaráda zarytého cyklistu, který se hned zajímal, kdy zase sednu na kolo. Říkal jsem, že brzo a z dalšího hovoru vyplynula další otázka – jestli nechceme zkusit nějaký etapový závod. Pak se začaly nabalovat další věci.

Mluvil jste o blbosti. Co konkrétně se stalo?

Bylo to úplně triviální. Po práci na naší pobočce jsem sedl na kolo a jel se svézt v Krkonoších. Vrátil jsem se a potřeboval jsem ještě něco udělat, v kanceláři se ještě svítilo, byla tam uklízečka. Řekl jsem jí, ať ještě chvíli počká, šel se osprchovat. A když jsem se vrátil, nikde nikdo. Všude zhasnuto, dveře zakódované. A jako na potvoru jsem u sebe neměl telefon. Zkoušel jsem volat z okna, ale v polovině října v sedm večer tma a ani živáčka. A jak jsem stál v tom otevřeném okně, tak si říkám, že by to asi šlo… Tak jsem to zkusil. A nevyšlo to. Výška nebyla závratná, ale bylo to na beton.

A odnesla to záda?

Nejprve jen kotníky a vazy. Žádné zlomeniny, ale trvalo tři měsíce, než se to dalo dohromady. A když jsem začal fungovat, tak se ozvaly záda. Do toho přišel covid a nebyla šance dostat se na pořádné vyšetření, trvalo to víc než půl roku. A ukázalo se, že mám v háji dvě plotýnky a části vyputovaly do kořenového nervu, který vyživuje pravou nohu. Ta mi strašně zhubla, podlamovala se. Následovala další vyšetření a jako jediná cesta se jevilo sešroubování tří obratlů. A doktor říká: To není operace slepáku, to je padesát na padesát, že se může stát cokoliv. Když mi přišla žádanka do nemocnice, řekl jsem ne.

Lukáš Friedrich, který stojí za zrodem projektu Italská mise, při tréninku. Foto: italskamise.cz
Lukáš Friedrich, který stojí za zrodem projektu Italská mise, při tréninku. Foto: italskamise.cz

Jakou cestou jste se vydal?

Začal jsem hledat alternativy. Mezitím se začal můj stav zhoršovat, a nakonec jsem neušel padesát metrů v kuse. Musel jsem se vždycky schoulit do klubíčka a čekat, jestli to povolí. Spát jsem nemohl, sedět jsem nemohl, řídit auto jsem nemohl. Jediné prášky, které jsem dostal, byly na centrální mozkovou soustavu, po kterých jsem mohl tak civět na telenovely a slintat do ubrousku. Pak jsem se naštěstí dostal do Kladrub, kde se podařilo vše zafixovat tak, aby to nedělalo neplechu. Asi po měsíci a půl se ozvalo křupnutí, tím se uvolnil kořenový nerv a začala se mi opět částečně vyživovat noha a začalo to být jednodušší.

Co bylo dál?

Je to rok, co mě pouštěli a je to o každodenní práci. Vstávám o hodinu a půl dřív než normálně a cvičím, aby páteř držela v rozumném nastavení. Ráno u nás doma sice slyšíte spoustu křupání a hekání, ale pak to celý den drží.

Jak ale vznikl nápad absolvovat Appenniniku? Proč ne třeba 1000 mil?

Je to klasický etapový závod, kde jedete týden v kuse do kopce. (smích) Volba byla jednoduchá. Od mládí jsem hrál poměrně slušně fotbal, ale pak přišly operace kolene, artróza a jednoho dne ortoped říká: „Konec, kamaráde. Je to tak na kolo, nebo plavání. “ A tak jsem začal v šestatřiceti jezdit na kole. To mě přitom nikdy nic neříkalo, naopak jsem vždycky říkal: „Tihle kluci v elasťákách, to je hnus.“ Nicméně jsem koupil první kolo a začal jezdit pro radost. Jednatel naší firmy je navíc bývalý biker a netrvalo dlouho a jel jsem první závod v cross country. Dostal jsem strašnou oblož a došlo mi, že ti kluci v elasťácích jsou pořádní kabrňáci, kteří vydrží strašnou bolest. To mi všechno došlo, když jsem se tam děsivě trápil a dostal od prvního na kratší trase hodinu a půl. A tím to začalo. Postupně jsme začali vyhledávat další závody, které nás ale postupně přestávaly naplňovat. A Appenninica je se svým zářijovým termínem v hezkém počasí a pěkných kopcích ideální volba.

Italská mise, respektive trasa, která čeká na čtveřici odvážlivců.
Italská mise, respektive trasa, která čeká na čtveřici odvážlivců.

Co bude v Itálii nejtěžší?

Hlava. Nohy dokážeme nějak připravit. Samozřejmě nejedeme tam vyhrát, chceme si nakonec říct Kluci, dobrý. Všechno jsme stihli, neskončili jsme předčasně. A pojďme vymýšlet, co napřesrok. (smích)

Už to vědí doma?

Manželka to ví a chápe mě. (usmívá se) Co byl původ naší cesty na závod? Bavil jsem se v partě kluků podobného věku a viděl sílící vyhoření, někdo bere prášky na deprese, někdo sedí v hospodě a roste mu břicho. A říkal jsem si: Co já s nimi nemám společného? Protože vždycky vymyslím nějakou kravinu, která mě žene kupředu. Díky tomu nemám pocit, že stárnu, nemám problém s pracovním nasazením. Spousta lidí v mém věku zažívá krizi středního věku. Ale pro tu vůbec není důvod. A těší mě, že se mi daří zblbnout čím dál víc lidí. Třeba jedna kolegyně se díky tomu pustila do výzvy odběhaných dvou set kilometrů za měsíc. Ale na to nesejde. Klidně to může být i třicet kilometrů na kole s rodinou. Hlavně nerezignovat.