Je to zvláštní výjimka v jinak dokonale propojeném profesionálním pelotonu. V běžném závodě dnes může jezdec během několika vteřin slyšet ve sluchátku, že za dva kilometry přijde úzký most, že tým potřebuje být vpředu nebo že uprchlík má náskok 47 sekund. Na mistrovství světa je ticho. Jezdec je odkázán na vlastní oči, uši, instinkt a komunikaci s ostatními závodníky. Žádná vysílačka.
Právě proto vypadá světový šampionát někdy jako cyklistika z jiné doby. V Montrealu teď samozřejmě všichni nasadili nejmodernější dostupná kola, měřiče výkonu, GPS a další elektroniku. Jen jedna věc zůstává vypnutá: přímé spojení mezi závodníkem a sportovním ředitelem v autě.
Vysílačka je samozřejmost, kromě tří závodů…
Není to náhoda, protože vysílačky se v závodech národních týmů nepoužívají dlouhodobě. Platí to pro mistrovství světa i Evropy a také pro olympijské silniční závody. Proč právě tady? Odpověď je vlastně ukrytá v samotném názvu závodu. Mistrovství světa není závod týmů, ale národních výběrů.
Na Tour de France přijede osm jezdců jedné stáje, kteří spolu strávili měsíce, mají společný program, sportovní ředitele a přesně rozdělené role. Na mistrovství světa se vedle sebe ocitnou závodníci, kteří jsou po zbytek roku soupeři. Jeden může být týmovým kolegou někoho, koho má dnes porazit, zatímco jiný se s potenciálním spojencem potká poprvé až na startovním roštu.
Vysílačka by do této zvláštní logiky vnesla prvek klubového řízení. Sportovní ředitel by seděl v autě a mohl závodníky organizovat podobně jako v jakémkoli jiném závodě. Bez ní musí rozhodování probíhat přímo na silnici.
To právě dává světovému šampionátu onu zvláštní míru nepředvídatelnosti. Národní týmy mají rozdílné počty závodníků, různé taktické možnosti a především nemají k dispozici nepřetržité dálkové řízení. Prostě anachronismus uprostřed 21. století.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Vysílačka umožňuje sportovnímu řediteli reagovat na prakticky všechno a jezdec na kole pak dostává instrukce: jeď, čekej, zaútoč, hlídej si Van der Poela… Bez rádia se část této moci vrací zpátky do pelotonu, protože pokud jezdec nedostane každých pár minut dostat manuál do ucha, musí začít přemýšlet, sledovat soupeře a sám číst závod.
Prospívá absence vysílaček závodění?
Možná proto bývají světové šampionáty tak zajímavé. Ne nutně proto, že jsou bez vysílaček automaticky lepší, ale protože odebírají jednu vrstvu kontroly. Najednou může vzniknout situace, kterou by sportovní ředitel v autě nikdy nepovolil.
Nejextrémnější důkaz toho, co může absence vysílaček způsobit, nabídly olympijské hry v Tokiu 2021. Rakouská matematička Anna Kiesenhoferová tehdy odjela z pelotonu už v úvodu závodu a vydržela více než 40 kilometrů sama. Cílem projela o 1:15 před Annemiek van Vleutenovou, ale nizozemská favoritka vůbec netušila, že je ještě někdo před ní. Chyběla jí vysílačka. Když projela cílem, zvedla ruce a slavila zlato. Teprve vzápětí zjistila, že získala jen stříbro, a bylo jí trapně.
To je přesně ten příběh, který by v normálním závodě s nepřetržitou komunikací mezi jezdcem a autem neměl vzniknout. A zároveň krásně ukazuje dvojsečnost celého experimentu: bez vysílačky může závodník udělat něco nečekaného, protože nemá všechny informace. Jenže právě proto může také celý peloton závodit podle představy, která je několik minut úplně mimo realitu.
Vysílačka ale není nepřítel, což je druhá, podstatně méně romantická část příběhu. Vysílačka totiž není jen nástroj taktiky, je také bezpečnostním kanálem. UCI v roce 2024 při testovacím omezení vysílaček v rámci projektu SafeR sama připustila, že vysílačky mají bezpečnostní funkci. Současně však dospěla k názoru, že mohou být také zdrojem rozptylování a nebezpečí: pokud několik týmů současně pošle jezdcům pokyn, aby se posunuli dopředu před zúžením, dere se do stejného místa najednou celý peloton.
Nesourodý tým místo továrny na výhry?
Mistrovství světa absence vysílaček sluší – je to jeden z mála dnů v roce, kdy může cyklistika na chvíli zapomenout, jak moc je profesionální. Celou sezonu sledujeme dokonale organizované továrny na vítězství. Pak ale přijde závod o duhu, nesourodý tým závodníků, kde každý má „v civilu“ jiný dres, jiného šéfa a často i jiný zájem na tom, jak závod dopadne. A ještě k tomu nikdo nemůže zavolat do auta a zeptat se, co přesně má dělat, nebo že potřebuje náhradní kolo.
Výsledkem není nutně spravedlivější nebo bezpečnější závod. Je to ale závod, ve kterém má větší význam improvizace, čtení situace a lidský rozum. Nejmodernější cyklistika se na jeden den zbaví jednoho ze svých nejmodernějších vynálezů a zjistí, co se stane, když nechá závodníky trochu víc závodit.