Velkolepá premiéra. Takové mělo být první mistrovství světa mimo Evropu v roce 1974, kdy bitvu o duhový trikot hostil Montreal. Místo toho přineslo kulturní šok, organizační chaos, staré křivdy, týmové zrady a jeden z nejtvrdších závodů v historii. A také poslední duhový zápis velkého Eddyho Merckxe.
V cyklistice se některé věci nemění. Na podzim se ochladí, začne padat listí a mistrovství světa se objeví někde, kde ho ještě nedávno nikdo nečekal. Tak jako loni Rwanda nebo v roce 1974 Montreal. Pro dnešní peloton běžná součást cyklistické mapy, tehdy ovšem úplně jiný svět.
Montreal jako idylka?
Jenže se ukázalo, že ani Atlantik některé evropské problémy nespláchne. Belgičané dorazili rozháraní a Francouzi trochu otrávení. Jejich hvězdy byly unavené po Tour de France a nekonečné sérii kritérií. Navíc organizace mistrovství měla k ideálu daleko a trénink v ulicích město působilo spíš jako chaos než jako příprava na světový šampionát.
A svoje si řekl i Merckx. Vadilo mu horko, doprava, hotel i jídlo. Bydlení ve výškové budově, výtah, který sotva fungoval, a v restauraci ohřívané hotovky rozhodně nebyly podmínky, které by odpovídaly představě Kanady jako země nekonečných možností.
Merckx měl ještě jeden důvod být nabručený. O rok dříve se na mistrovství světa v Barceloně rozhádal s týmovým kolegou Freddym Maertensem. Ten podle Merckxe zaútočil v nesprávný okamžik, přitáhl k němu Itala Gimondiho a v závěru mu nepomohl tak, jak měl. Gimondi se stal mistrem světa a Merckx si z Barcelony odvezl především pocit, že ho porazil vlastní tým. Do Montrealu tak Belgičané nepřijeli jako dokonale sehraná armáda, spíš jako parta rozhádaných jedinců.
A Francouzi? Ti měli zase svoje starosti. Ubytovali je na univerzitě McGill. Bernard Thévenet, tou dobou už vítěz pár etap Tour, vzpomínal na pokoj, který připomínal spíš kasárna. Z postele Jeana-Pierre Danguillaumeho trčela pružina. A pak došlo na jídlo. „Hrášek s marmeládou?“ podivoval se Danguillaume. A když zjistil, že se s tímto standardem má smířit, jednoduše šel za lídrem Anquetilem oznámit mu, že v takových podmínkách spát nebude.
Ještě komplikovanější bylo trénování. Montreal tehdy nebyl městem, které by s cyklisty počítalo. Policisté závodníky vyháněli ze silnic a při pokusu opustit ostrov se Francouzi dozvěděli, že přes mosty přejet nemůžou. A tak stopovali. Z ghetta se dostali v nákladním autě, zatímco jejich kola skončila v přívěsu. Tohle byl skutečný Nový svět.
Thévenet zjistil, že Merckx má strach…
A potom přišel závod, který se zapsal do historie. Do jeho cíle dorazilo pouhých 18 jezdců. Francouzi od začátku dostali jednoduchý rozkaz: naskočit do každého úniku. Do jednoho se probil Thévenet a vpředu vydržel neuvěřitelných 115 kilometrů. Než přišly hlad a krize. Šest kilometrů před cílem byl dostižen.
Francouzi stále měli početní převahu, ale nedokázali ji využít. A tak v posledním stoupání zaútočil Merckx, kterého se chytil Raymond Poulidor. A začal střídat, což eliminovalo dalšího z francouzských Mariana Martíneze. Přitom kdyby v závěru byli dva Francouzi proti jednomu Merckxovi… Belgičan nakonec věčně druhého Poulidora ve spurtu porazil a získal třetí a poslední titul mistra světa.
Belgický triumf ovšem nebyl tak úplně belgický. Maertens se totiž během závodu pokoušel hrát vlastními kartami a belgická reprezentace místy závodila spíš proti Merckxovi než pro něj. Ten sice v Montrealu získal potřetí duhu, ale ta jako by naznačila konec jedné éry a začátek jiné. Muž, který v Kanadě 115 kilometrů odvážně unikal, a nakonec sledoval Merckxe zmizet, si totiž zpoza oceánu odvezl něco důležitějšího než medaili.
Thévenet právě tam zjistil, že dokáže Merckxovi nahnat strach, což je v cyklistice někdy důležitější než výsledek na papíře. A rok nato Kanibala porazil na „jeho“ Tour de France. Montreal byl skutečný začátek nového světa a duhový dres Merckxe zároveň posledním důkazem toho starého.