Duhový dres je jen jeden, ale způsobů, jak se k němu probojovat, existují stovky. Některé tituly rozhodl sprint o milimetry, jiné sólová jízda za hranicí lidské představivosti. Vybrali jsme deset výkonů, které z historie silničních mistrovství světa vystupují jako něco víc než jen vítězství – jako závody, na něž se nezapomíná.
Mistrovství světa je zvláštní závod. Nemá týmovou taktiku jako Tour, nedá se napravit druhý den a duhový dres, na rozdíl od žlutého nebo růžového, může vítěz nosit celý rok. V jediném dni se tak potkávají forma, taktika, nervy, počasí i historie. A někdy vznikne výkon, který přesáhne samotný výsledek. Od Merckxova Montréalu přes Hinaultovo horské peklo v Sallanches až po Pogačarovu stokilometrovou sebevražednou sólovku v Curychu.
TADEJ POGAČAR – 2024, Curych
101 kilometrů. Tolik zbývalo do cíle, když se Tadej Pogačar rozhodl, že na svůj první duhový dres nebude čekat na závěrečný kopec ani sprint. Dojel únik, který původně obsahoval i jeho krajana Jana Tratnika, a proměnil ho ve vlastní časovku.
Posledního soupeře Pavla Sivakova setřásl 51,5 kilometru před cílem a zbytek absolvoval sám. Po 273,9 kilometru a 4470 výškových metrech přijel do Curychu s náskokem 34 sekund před Australanem Benem O’Connorem a završil jednu z největších sezon historie: Giro, Tour a MS v jediném roce. Stal se teprve třetím mužem po Merckxovi a Rocheovi, kterému se podařilo získat slavnou Triple Crown.
EDDY MERCKX – 1974, Montréal
Merckx tehdy nepotřeboval 100 kilometrů sólově, stačilo mu posledních pár. V závěru 262,5 kilometru dlouhého závodu se vytvořila skupina favoritů, která postupně dostihla dlouho unikajícího Bernarda Théveneta. Na posledním stoupání Mount Royal se Merckx postaral o další selekci a zůstali s ním už jen Raymond Poulidor, Mariano Martínez a Giacinto Santambrogio. Pět kilometrů před cílem Merckx znovu zaútočil a do posledních metrů přijel s Poulidorem. Věčně druhého Francouze porazil o dvě sekundy a získal třetí a svůj poslední světový titul. Především však jako první získal trojkorunu: po Giru a Tour přidal v témže roce i duhový dres.
MATHIEU VAN DER POEL – 2023, Glasgow
Déšť, mokré kostky, pád a rozbitá tretra. Normální cyklista by v tu chvíli řešil, jestli závod vůbec dokončí. Van der Poel řešil, jak vyhraje mistrovství světa. Nizozemec zaútočil 22,4 kilometru před cílem a rychle si vybudoval náskok před trojicí Wout van Aert, Tadej Pogačar a Mads Pedersen.
Pak v jedné ze zatáček uklouzl a poškodil přezku své tretry, kterou nakonec utrhl. Do cíle přijel o 1:37 před Van Aertem a Pogačarem – a k mnoha cyklokrosovým titulům přidal první silniční.
BERNARD HINAULT – 1980, Sallanches
Jestli někdy existovalo mistrovství světa, které připomínalo spíš horskou etapu než jednodenní klasiku, bylo to Sallanches. Jezdci museli absolvovat dvacet okruhů a na každém z nich vystoupat Côte de Domancy – 2,7 kilometru při průměrném sklonu přes osm procent. Celkem to hodilo 268 kilometrů a podle některých zdrojů převýšení přes 6200 metrů. Možná i proto z původního pole 107 závodníků jich závod dokončilo pouze 15. Hinault závod vyhrál v čase 7:32:16 a druhého Gianbattistu Baronchelliho porazil o 1:01, třetí Juan Fernández zaostal už o 4:25. Propast!
PETER SAGAN – 2017, Bergen
Sagan měl už dva duhové dresy a v Bergenu se zdálo, že třetí nepřidá. Po většinu 267,5 kilometru dlouhého závodu se držel spíš v pozadí a na posledním okruhu se závod rozpadl pod náporem Juliana Alaphilippa a Gianniho Moscona.
Alaphilippe byl ještě tři kilometry před cílem vpředu, ale nakonec se vše sjelo a do posledního kilometru zamířila početná skupina, včetně Štybara. Sagan neměl k dispozici týmového rozjížděče, přesto si našel cestu vpřed a v posledních metrech přeskočil domácího Alexandera Kristoffa. O titulu rozhodla cílová kamera a Sagan se stal prvním mužem v historii, který získal tři silniční světové tituly za sebou.
ANNEMIEK VAN VLEUTENOVÁ – 2019, Yorkshire
„Stokilometrová časovka“ – tak sama Van Vleutenová zpětně popsala plán, který původně vůbec nebyl plánem. Zaútočila ve stoupání 105 kilometrů před cílem a najednou byla sama před celým závodem.
Za ní se přitom vytvořila skupina, v níž seděly její krajanky Anna van der Breggen a další favoritky včetně Lizzie Deignanové, Chloé Dygertové či Elisy Longo Borghiniové. Náskok se vyšplhal přes dvě minuty a Van Vleutenová nepolevila ani v závěrečných okruzích v Harrogate. Do cíle přijela s náskokem 1:52 před Van der Breggenovou po sólu dlouhém více než dvě třetiny celého závodu.
MARIANNE VOSOVÁ – 2012, Valkenburg
Na pěti světových šampionátech jí vždy něco chybělo, ale v domácím Valkenburgu už Marianne Vosová odmítla čekat na další stříbro. Závod se postupně redukoval a při posledních průjezdech prudkým stoupáním Cauberg začala nizozemská favoritka soupeřky odhazovat jednu po druhé. V posledním výjezdu ji ještě zkusila zaskočit Australanka Neylanová, Vosová však její útok okamžitě pokryla a vzápětí sama nastoupila. Do cíle dojela sólově, deset sekund před Neylanovou a osmnáct před Italkou Longo Borghiniovou. Po pěti stříbrných medailích v řadě se konečně dočkala druhého světového titulu – prvního od roku 2006.
GREG LEMOND – 1989, Chambéry
V červenci vyhrál podruhé Tour de France, o měsíc později měl být na mistrovství světa unaveným šampionem. Místo toho se stal znovu mistrem světa. V deštěm bičovaném Chambéry se devítičlenný únik držel dlouho vpředu, a ještě dvě kola před cílem měl LeMond co dohánět. V posledním okruhu zaútočil Laurent Fignon, LeMond si ho ale pohlídal a na stoupání se dotáhl k čelní skupině. V závěru si počkal na správný okamžik a 300 metrů před cílem rozjel rozhodující sprint, v němž porazil Dmitrije Konyševa a Seana Kellyho. Zopakoval tak svůj triumf z roku 1983.
REMCO EVENEPOEL – 2022, Wollongong
Ve 22 letech už měl vyhranou Vueltu, na mistrovství světa ale předvedl výkon, který vypadal jako oznámení z příchodu nové éry. Evenepoel zaútočil z vedoucí skupiny zhruba 34 kilometrů před cílem a nejprve se ho dokázal držet Alexej Lucenko. Na stoupání Mount Pleasant však Kazacha definitivně setřásl a posledních 25 kilometrů jel sám.
Náskok narůstal a v cíli činil 2:21 před Christophem Laportem, zatímco domácí Michael Matthews získal bronz. Belgičan se stal nejmladším mistrem světa téměř za tři desetiletí a svůj triumf završil jen několik týdnů po vítězství na Vueltě.
LIZZIE DEIGNANOVÁ – 2015, Richmond
Deignanová věděla, že v čistém sprintu by proti některým soupeřkám nemusela mít šanci. V Kanadě dlouho kontrolovala situaci, zatímco přední skupina se v závěrečných kilometrech postupně sjížděla. Na krátkém, prudkém stoupání Governor Street pak přišel její rozhodující útok. Roztrhala skupinu, ale nizozemský tým ji nenechal odjet úplně – Anna van der Breggenová a další soupeřky se jí držely až do poslední rovinky. Deignanová přesto dokonale načasovala sprint a stala se první britskou mistryní světa od Nicole Cookeové v roce 2008.