Závod L’Etape du Tour již od roku 1993 umožňuje každému odvážlivci postavit se na start etapy Tour de France. Organizátoři z organizace ASO vyberou z každého ročníku jednu horskou etapu a zatímco Tour de France absolvuje pouze 184 profesionálů, na L’Etape startuje přes 17 tisíc cyklistů. To celé na zcela uzavřených silnicích, kde jen pár dní poté projedou závodníci opravdové Tour de France.
Byl jsem osobně přítomen představení trasy Tour de France 2026 v Paříži a v okamžiku, kdy zde pořadatelé oznámili parametry trasy amatérské L’Etape du Tour, tak celý sál oněměl. S délkou 170 kilometrů a převýšením 5400 metrů se mělo jednat o nejtěžší ročník v historii. To vše při absolvování těch nejlegendárnějších kopců jako Col de la Croix de Fer, Col du Télégraphe, Col du Galibier, vůbec poprvé celého stoupání Col de Serenne a cílovým Alpe D’Huez.
Profesionální peloton pak pojede tuto etapu jako poslední horskou před závěrečným dnem v Paříži. Věděl jsem, že to bude hrozně těžký den, ale jednalo se o příležitost, kterou jsem si nemohl nechat ujít. Pokud se chcete na závod přihlásit, přednostní registraci můžete získat pokud absolvujete některý ze závodů L’Etape Series – například L’Etape Czech Republic. Obecně platí, že startovní čísla se vyprodají během několika málo minut. Je to tedy rozhodnutí buď a nebo – vyčkávat se nevyplácí.
Po pár měsících nastala chvíle, kdy jsem balil kolo do auta a vyráželi jsem směr Bourg d’Oisans, kde byl start závodu. Nemohu říci, že se mi v hlavě neopakovala hláška z filmu Na Samotě u lesa: „Ujedu to, pane Lorenc?“ Nebudu lhát, jistý jsem si tím nebyl. Délka závodu ani čas v sedle by nebyl problém, ale převýšení přes 5400 metrů jsem dosud za jediný den nikdy nenastoupal. Nervozita mě opustila v pátek, kdy jsme navštívili L’Etape vesničku a vyzvedli si startovní čísla. Podle množství lidí zde jsem si uvědomil, že na to rozhodně nebudu sám. V sobotu jsme si udělali volný den a šli jsme brzy spát. Budíček v neděli byl ve čtyři hodiny ráno.
Startoval jsem z prvního koridoru, takže můj start byl naplánován přesně na 6:30 hodin. Následně každých 7,5 minuty odstartoval další koridor s tisícovkou dalších závodníků a tak stále dokola. Celý startovní proces tak zabral něco přes dvě hodiny. Když startovali poslední závodníci, ti první už měli za sebou první 24 kilometrů stoupání kategorie HC na Col de la Croix de Fer.
Zkušenost s takto náročnými závody mě naučila, že zde je potřeba hlavně ušetřit síly, které budou třeba v závěru dne. Výhodou bylo příjemné počasí, takže první stoupání příjemně zahřálo svaly a dostalo nás až do nadmořské výšky 2067 metrů nad mořem. Odtud následoval dlouhý sjezd, kde nastal asi nejhorší moment celého závodu. Trojice jezdců přecenila ve sjezdu své síly a jeden z nich přepadl přes kamennou zeď. Ihned byli na místě záchranné složky, ale i tak si člověk uvědomí, že opatrnosti není nikdy dost. Sjezd měl 30 kilometrů a po něm se opět začínalo stoupat.
Nejprve na kopec 1.kategorie Col du Télégraphe a plynuje na něj navazoval legendární Col du Galibier. Toto stoupání HC kategorie je nejvyšším vrcholem Tour de France 2026 a výhled odtud je dechberoucí. Upřímně je právě Galibier mým asi nejoblíbenějším kopcem vůbec. Cestou na něj z Valloire už jsem ale trochu více cítil nohy – kvůli silnému protivětru a docházejícímu pití v láhvi. Dopředu jsem měl v hlavě nastavené, že pokud přejedu Galibier, do cíle L’Etape se doplazím za každou cenu. A to se mi povedlo. Nahoře jsem doplnil pití a udělal pár fotek. Pár minut v celkovém čase mě určitě nezabije.
Sjezd z Galibieru znám skoro zpaměti. Z výšky 2642 metrů nad mořem jsme po 30 km sjezdu klesli až do výšky 1000 metrů v přehradě. Zpočátku krátké ostré zatáčky přecházejí postupně do dlouhých přehledných úseků, kde se ve skupince přímo letí. Kdo měl čas a sílu, mohl se kochat pohledem na čtyřtisícovou horu La Meije. Tradičně by se od přehrady pokračovalo sjezdem do místa startu v Bourg D’Oisans a poté legendárními 21 zatáčkami na vrchol Alpe D’Huez. Letos si ale pořadatelé naplánovali pro závodníky něco nového – stoupání HC kategorie Col de Serrene.
Dříve štěrková silnice byla před lety vyasfaltována a letos poprvé se tudy Tour de France jako poslední vrchařská prémie ročníku 2026. Já jsem tady v závodě už docela trpěl, ale fanoušci v kopci dodávali sílu. První kilometry byly velmi prudké, teplota přesahovala 30 stupňů. Síly už ubývaly, ale řada jezdců kolem mě trpěla ještě víc. Někteří museli zastavit kvůli křečím, jiní si lehli vedle silnice a čekali, zda se rozjedou nebo ne. Někteří z nich mě předjeli v prvním kopci a teď za to zaplatili. Col de Serenne je docela nemilosrdné stoupání, ale vidina cíle pomohla. Z jeho vrcholu nás čekalo ještě 9 km. Zpočátku z kopce, po rozbité silnici, pak krátké stoupání, ale optikou celého dne to byla spíše jen trochu nakloněná rovinka. Tady bylo opět plno fanoušků, jako na Tour de France. Poslední zatáčky, flamme rouge a potom už cílová rovinka.
Absolvoval jsem nejtěžší etapu Tour de France 2026. Celkem 170 km s převýšením 5400 metrů jsem zvládl ujet za 8 hodin 22 minut a dalších 15 minut jsem strávil občerstvováním a focením. Průměrná rychlost byla 20,2 km/h a maximální 80,1 km/h. Celkem jsem musel šlápnout do pedálů 29 195 krát. Bolelo to, ale rozhodně to stálo za tu dřinu. Krásná trasa po legendárních kopcích, kde se psala historie Tour de France. Přes 17000 dalších cyklistů na startu.
Na startu to mohou být soupeři, ale postupem závodu se z nich stávají spolubojovníci. A zlatá medaile, kterou každý účastník dostane v cíli je v případě L’Etape du Tour opravdu vybojovaná. Ať už dojedete v jakémkoliv čase. Teď si můžeme dát pár dní odpočinek a další sobotu se můžeme dívat, jestli naši etapu vyhraje Tadej Pogačar, nebo někdo jiný a o kolik bude vítěz rychlejší, než my.