Hubený je pořád jako tenkrát, kdy vozil žlutý dres a čtyřikrát s ním pak dorazil i do Paříže. Teď ale Chris Froome „obléká“ ten zelený, protože poté, kdy v červnu oznámil konec kariéry, se stal tváří značky Škoda Auto na Tour de France. „A snažím se tady těm, co Tour nikdy nezažili, předat zkušenost ze svých dvaceti let v cyklistice.“
Tou dobou měl za sebou už dva týdny hospitality aktivit a přiznával únavu. „Budíček bývá kolem půl šesté a do postele se dostanu o půlnoci.“ Proto jako závodníci i on vyhlížel den volna. „Jisté je jedno – v půl šesté ráno mě neuvidíte.“
Chris Froome slyšel během kariéry stovky otázek o žlutém dresu, o svých wattových výkonech, dokola se ho ptají na i na Pogačara. A tak jsme to pro jednou zkusili jinak, ne seriózně, ale s lehkým humorem. Samozřejmě cyklisticky, ale taky trochu automobilově, když je teď britský cyklista narozený v Keni v týmu Škoda Auto.
Kdyby mohl Chris Froome na jeden den vyměnit kolo za jakýkoliv jiný dopravní prostředek, co by si vybral?
Jako dítě jsem miloval motorky, ale naši mi to nikdy nedovolili. Měl jsem kamarády, co na motorce jezdili, ale já nemohl. A teď už chápu proč. Motorky jsou super nebezpečné. Když si vzpomenu, jaké karamboly jsem zažil na kole, tak na motorce se na podobnou rychlost dostanete mnohem snáz. Vím ale, že motorka není nic tak zvláštního. Takže kdybych teď mohl, tak jedno z mých největších hobby je jízda na elektrickém surfu. Tam vytáhnete klidně až 60 kilometrů v hodině a já miluju ten pocit, kdy letím po vodě. Jezdím s ním hodně na Azurovém pobřeží, protože v Monaku to nejde. Tam bych maximálně narazil do nějaké hodně drahé jachty.
Jako Brit jste sice nikdy v Británii nežil, ale i tak jste asi zažil spoustu deště. Kde jste během kariéry zmokl nejvíc. A existuje vůbec počasí, při kterém si řeknete: „Dneska na kolo nejdu“?
Jo, déšť je jeden z důvodů, proč jsem tam nikdy nechtěl žít. Nicméně jako profík musíte na kolo sednout, ať jsou počasí nebo teplota jakékoliv. Zažil jsem závody, kdy pršelo a bylo pod nulou. Necítil jsem ruce, prsty na nohou, nedokázal jsem řadit, brzdit. V tréninku bylo mou hranicí 10 stupňů a mokro, to jsem raději zůstal doma na trenažéru, nebo si dal volno a přidal si další den. I u nás v Monaku padá někdy teplota v lednu a únoru k nule, ale naštěstí to byla spíš výjimka.
Kdo podle vás řídí lépe – závodníci, nebo sportovní ředitelé?
Většina sportovních ředitelů jsou bývalí závodníci. Řekl bych ale, že sportovní ředitelé, protože mají víc zkušeností. I závodník může řídit dobře, ale potřebuje pár let na to si uvědomit, jak široké auto je. A že to není 42 centimetrů, jako měří jeho řídítka.
A jaký řidič je Chris Froome?
Záleží na tom, kdo se mnou sedí v autě. Na Tour de France jsme se dostali do situace, kdy jsme museli trochu improvizovat. Nečeká se tady ode mě, že budu řídit. Mám sedět v autě a povídat si s hosty. Jedno auto ale mělo defekt a najednou jsem seděl u volantu Multivanu se skupinkou hostů. A museli jsme trošku závodit, abychom se dostali zase před peloton. Zajímavá zkušenost. Hosté dostali něco extra k balíčku zážitků. A říkali, že se jim to líbilo. Nebo minimálně tohle říkali mně. Nevím, co pak povídali managementu Škody.
Představte si, že můžete na jeden den pozvat tři lidi na švih. Koho byste vzal a kdo by první odpadl v kopci?
Jako prvního bych si vybral Sira Davida Attenborougha, britského přírodovědce. Nikdy jsme se nesetkali, ale od dětství jsem miloval přírodu. Možná proto, odkud pocházím. V Keni je kontakt s přírodou součástí každodenního života. Sledoval jsem jeho pořady a miloval je, protože jsem se dovídal tolik nových věcí. Nedávno oslavil stovku, takže myslím, že by taky jako první odpadl. Ale tohle bych mu odpustil. Druhý… Co třeba Eddy Merckx? Jednou jsme spolu byli na večeři, ale na kole nikdy. Asi by to s ním byla zábava. A nakonec bych pozval člověka, ke kterému jsem vzhlížel jako dítě – Jonah Lomu. Hodně jsem tehdy hltal ragby a on byl hvězdou All Blacks, novozélandského týmu. Bylo to monstrum ragbyového hřiště a rád bych viděl, co by svedl na kole.
Kdyby měl Chris Froome doporučit jednu věc, kterou by hobby cyklisté měli po vzoru profesionálních cyklistů dělat častěji, a jednu, kterou by naopak rozhodně dělat neměli, co by to bylo?
Víte, mám pocit, že příliš mnoho hobby cyklistů se snaží být jako profíci. Ať si prostě jen užívají jízdu na kole, o tom to celé je. Užijte si čas debatou s člověkem, který jede vedle vás. Nesnažte se být o půl kola před ním, nesnažte se ho porazit v každém spurtu na značku. Tu závodní stránku nechejte uschovanou v sobě. Sice sedíte na kole, ale hlavní je si to užít, užít si život. A ubrat trochu z těch našich uspěchaných životů. Takže pokud vám není čtrnáct let a netrénujete třicet hodin týdně jako závodník Tour de France, pak je možná moc pozdě na to, abyste se stali profíkem. Proto si čas na kole vychutnejte, neřešte čísla na computeru a prožívejte.