Sbírá etapová vítězství ve spurtech. Ani Tadej Pogačar jich v prvních třinácti dnech Tour de France nenahromadil více. Tim Merlier připomněl jednu starou pravdu: Belgie umí vychovávat jedny z nejlepších cyklistů světa. Jenže zároveň znovu vystoupil do popředí paradox. Země pralinek a Eddyho Merckxe čeká na svého dalšího vítěze Tour de France už půl století.
Logicky se na podobný nedostatek naráží doma ve Francii, protože těm to trvá 40 let od pátého prvenství Bernarda Hinaulta v roce 1985. Měli by ale vědět, že někde jsou na tom i hůře. Ano, třeba i v Česku, nyní ale mluvme o Belgii.
Čekají už půl století
Posledním Belgičanem ve žlutém na pařížském pódiu byl Lucien Van Impe v roce 1976. Od té doby přitom belgická cyklistika zažila desítky vítězství na Monumentech, stovky etapových triumfů i řadu světových šampionů. Chybí ale to nejcennější – jezdec schopný ovládnout tři týdny nejtěžšího závodu světa. A právě proto se dnes veškeré naděje Belgie upínají k jedinému muži – Remcu Evenepoelovi.
„Jestli má nějaký Belgičan za mého života vyhrát Tour, měl by si pospíšit,“ žertoval Patrick Lefevere, bývalý manažer týmu Soudal Quick-Step. Právě on dlouhá léta věřil, že mužem, který prolomí padesátileté čekání, bude Evenepoel. Talentovný kluk, který vyhrál Vueltu už ve 22 letech, se zdál být ideálním kandidátem. Jenže pak přišla realita současné cyklistiky.
Remco má tu smůlu, že se narodil do stejné éry jako Tadej Pogačar a Jonas Vingegaard. A teď přichází další mimořádná generace v čele s Del Torem a Seixasem. Kdyby závodil třeba v době Cadela Evanse, to znamená před 15 lety, dost možná už Tour vyhrál. Ale dnes?
Je to možná největší ironie současné belgické cyklistiky. Konečně se objevil závodník s parametry na celkové pořadí Grand Tour a zároveň narazil na nejsilnější konkurenci posledních desetiletí.
Dominovala kultura jednodenních závodů a kritérií
Belgie hledala nového Merckxe dlouho. Každý větší talent byl automaticky označován za jeho nástupce, ale všechny výrazné osobnosti nakonec zjistily, jak těžké je měřit se s odkazem muže, který dokázal vyhrát klasiky i etapáky se stejnou samozřejmostí.
Problém spočívá hlavně v tom, že belgická cyklistika byla po desetiletí nastavena úplně jinak než třeba ta španělská nebo francouzská. Místo dlouhodobé přípravy ke Grand Tour dominovala kultura jednodenních závodů a tamních kermesse – lokálních kritérií kolem kostela.
Prakticky každý den se někde závodilo a úspěšní domácí jezdci si dokázali vydělat velmi slušné peníze, aniž by museli opouštět Belgii. Výsledkem bylo, že Belgie produkovala špičkové klasikáře a sprintery, ale jen minimum jezdců, kteří by systematicky směřovali k celkové klasifikaci.
Další překážkou byla samotná geografie. Belgické Ardeny sice nabízejí nespočet prudkých stoupání, většina z nich ale trvá jen několik minut. To stačí pro klasiky typu Lutych–Bastogne–Lutych, nikoliv pro Tour de France. Kdo se chce naučit jezdit hory, musí z Belgie zmizet.
Adepti žlutého dresu musí z Belgie pryč
Dnešní generace už to pochopila. Evenepoel dlouhodobě trénuje ve španělském Calpe, Cian Uijtdebroeks střídá Andorru s vysokohorskými kempy a mladí belgičtí talenti tráví stále více času na soustředěních ve Španělsku nebo Itálii.
Evenepoel se zatím žlutému dresu nepřiblížil, jednu zásluhu už ale má. Jeho třetí místo na Tour de France 2024 ukázalo celé Belgii, že boj o maillot jaune nemusí být jen zaprášenou vzpomínkou na Merckxe. Mladí kluci dnes mnohem častěji sní o Grand Tour než dřív.
Belgická cyklistika se mění. V juniorských kategoriích se objevují mladí vrchaři schopní vítězit i na zahraničních etapových závodech, což ještě před deseti nebo patnácti lety bylo spíše raritní. Cesta od talentovaného juniora k vítězi Tour de France je ovšem mimořádně dlouhá.
Což sám Remco Evenepoel ví nejlépe. Přesto právě on přes své vrtochy zůstává i nadále největší belgickou nadějí. Nejen proto, že má výjimečný talent, ale také proto, že představuje první generaci belgických cyklistů, která byla od mládí vychovávána s jediným cílem: uspět v horách stejně jako na klasikách. Možná právě on jednou ukončí čekání, které trvá už padesát let.
