Je to zvláštní paradox. Když se Tour de France přesune do hor, diváků kolem silnic výrazně přibude. Na rovinách se rozhoduje o vítězích etap, v horách o něčem mnohem přitažlivějším – o lidských limitech. O schopnosti snášet utrpení.
Není náhoda, že právě horské etapy patří mezi nejsledovanější. Na rozdíl od technických sjezdů nebo nervózních sprintů je v dlouhém stoupání všechno dokonale obnažené. Hora nezná výmluvy, nezajímá ji výše smlouvy, počet vítězství, jestli jste domestik, nebo čtyřnásobný vítěz Tour. Každému za stejnou službu vystaví účet a nechá si zaplatit hotově. I od Tadeje Pogačara!
Když se ve 17. etapě Tour 2023 na brutálním Col de la Loze zlomil, svět obletěla jeho slova do vysílačky: „I am gone. I am dead.“ Muž, který do té doby působil takřka nesmrtelně, najednou vypadal jako kdokoliv z nás po přehnaně ambiciózním výjezdu na nejbližší kopec. A možná právě v tom spočívá přitažlivost cyklistiky.
Benigní masochismus…
Psychologové už řadu let zkoumají, proč nás fascinují příběhy bolesti a extrémního vypětí. Nemusí jít o škodolibost, naopak. Při sledování utrpení druhých se aktivují mechanismy empatie a takzvané zástupně prožívané bolesti. Nejde tedy o radost z cizího trápení, ale o zvláštní formu spoluprožívání.
Mozek do jisté míry simuluje, co prožívá člověk před námi. Americký psycholog Paul Rozin tento princip označuje jako „benigní masochismus“ – člověka přitahují nepříjemné prožitky, pokud ví, že ve skutečnosti není v ohrožení.
Možná proto nás tolik fascinují právě zkřivené obličeje cyklistů. Úsměv, nebo spíš škleb je během stoupání barometrem bolesti. O pár kilometrů později se pak na cílové čáře promění v úlevu, radost i euforii. Během několika hodin závodu sledujeme škálu emocí, které většina lidí v běžném životě nezažije ani za několik měsíců.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Fanoušek přitom bolest tak trochu vyhledává. Ne proto, že by ji někomu přál, ale protože ji sám dobře zná. Každý, kdo někdy bojoval s prudkým kopcem, poznává ve tvářích profesionálů vlastní grimasy. Ty absurdně drahé a nablýskané stroje z karbonu, které sedláme, totiž fungují pro všechny stejně. Kolo je v určitých chvílích dobrovolným mučicím nástrojem, španělskou botou nebo skřipcem na dvou kolech. Jen profíci na něm vydrží mnohem déle.
Za každou bolestí je příběh
Za každou takovou bolestí stojí nějaký příběh, které jí dává hlubší význam. V roce 2022 bojoval Fabio Jakobsen v pyrenejské etapě doslova o přežití v závodě. Do cíle dorazil téměř sedmatřicet minut za vítězem a časový limit stihl o pouhých patnáct sekund. Nestihnout to, bez pardonu by ho poslali domů. Na cílové rovince už na něj čekali všichni týmoví kolegové a poslední stovky metrů ho téměř dotlačili hlasem. Nebyl to sprint o etapové vítězství, přesto šlo o jeden z nejsilnějších okamžiků celé Tour.
Podobný příběh napsala i letošní Tour. Nizozemský sprinter Arvid De Kleijn projel třetí, pyrenejskou etapou jako úplně poslední se sběrným vozem za zády. Po dojezdu přiznal, že ho vzhůru netlačily nohy, ale vzpomínka na otce, který letos po těžké nemoci zemřel. „Jel jsem s tátou v hlavě. Viděl jsem ho tolik trpět. To, co zažívám tady, není ve srovnání s tím nic.“
V tu chvíli už nejde o watty ani o časový limit, utrpení dostává tvář, jméno i smysl. A možná právě proto se do hor vracíme každý rok. Ne proto, že bychom chtěli vidět něčí bolest. Ale protože právě v ní se nejlépe ukazuje charakter, kuráž, lidskost.
Na vrcholu horského průsmyku totiž málokdy stojí jen vítěz etapy. Často tam stojí člověk, který na pár minut připomněl, že i ti nejsilnější jsou jen lidé.
