Za cílem na něj čekal maličký syn Jules v dresu týmu Quick-Step. Když ho Tim Merlier vzal do náruče, pověděl mu: „Táta vyhrál.“ Kluk evidentně velikosti toho okamžiku nerozuměl, ale cyklistika chápe věci dobře. Zelený dres patří možná někomu jinému, ale Belgičan je nejlepším sprinterem Tour de France. V Chalon-sur-Saône vyhrál třetí letošní etapu.
Předtím svůj úspěch zapíjel červeným Bordeaux, pak to dost možná byl Merlot z Bergeraku a naposledy se muselo podávat burgundské. Belgičanova letošní Tour má chuť úspěchu a ani s tou zelenou to po 12. etapě není úplné sci-fi.
Jen 50 bodů ho nyní odděluje od Pedersena, jemuž dres Škoda Auto patří. „Že tu byl syn, mi dodalo extra motivaci. Nemyslím, že si z tohoto dne bude něco pamatovat, ale aspoň bude mít na památku fotky,“ usmíval se Merlier.
Na prémii nebo v kopci adrenalin nemá
Jen málokterý sprinter dokáže popsat, co se mu odehrává v hlavě během několika desítek vteřin, kdy se rozhoduje o etapovém triumfu na Tour. Merlier to ale umí překvapivě přesně. Muž, který mimo závody působí klidně až uzavřeně, se v závěrečných stovkách metrů mění v úplně jinou osobnost. Adrenalin přebírá kontrolu a z obyčejného člověka se stává predátor.
„Jakmile uvidím cílovou čáru, dostanu obrovský impuls. Nezáleží na tom, jak moc trpím, najednou si dokážu udržet výkon. Kdybyste po mně chtěli totéž při rychlostní prémii nebo v kopci, nešlo by to. Tam tuhle dávku adrenalinu prostě nemám,“ vysvětluje třiatřicetiletý Belgičan.
Sám přiznává, že sprint je pro něj téměř návykovou záležitostí. Burácení diváků kolem bariér, vysoká rychlost i neustálé riziko pádu vytvářejí atmosféru, kterou přirovnává ke gladiátorské aréně.
„Je to zvláštní. Jako by to byla poslední minuta mého života. Jako bych padal do prázdna a zároveň se snažil přežít,“ popisuje Tim Merlier pocity, které běžný člověk jen těžko dokáže pochopit.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Právě schopnost zachovat chladnou hlavu uprostřed naprostého chaosu z něj dělá jednoho z nejlepších finišmanů současnosti. Třeba když čtvrteční dojezd poznamenal pád, v němž praskaly kosti. Merlier tvrdí, že nejde ani tak o fyzickou sílu jako o zkušenosti a instinkt.
„V dobrý den necítím posledních pět kilometrů vůbec nic. Neslyším hluk kolem sebe. Všechno funguje automaticky. Vidím mezeru a okamžitě do ní jedu. Vím, kdy přestat šlapat, kdy přibrzdit. To všechno už za mě řeší zkušenosti.“
Merlier uplatňuje návyky z dětství
Kořeny tohoto instinktu sahají až do dětství. Ve své rodné belgické vesnici býval starší a větší než jeho mladší bratr Braam i jejich kamarádi. Aby byly improvizované pouliční sprinty spravedlivé, musel vždy projíždět poslední zatáčku jako úplně poslední a soupeře předjíždět až v samotném závěru.
O mnoho let později stejnou lekci udělil i světové sprintérské elitě. V Bordeaux nechal vystřílet Jaspera Philipsena, Biniama Girmaye i Sørena Wærenskjolda dříve a sám vyrazil až v pravý okamžik. V posledním kilometru mu organizátoři naměřili rychlost přes 72 kilometrů za hodinu.
Paradoxní je, že mimo závody působí přesně opačně. „Normálně moc nemluvím,“ říká Merlier. „Ale když mě někdo ve sprintu odstrčí nebo udělá chybu, čím víc mě to rozčílí, tím víc energie z toho získám. Chci mu ukázat, že to dělat neměl.“
Ani letošní cesta na Tour přitom nebyla bez komplikací. V zimě si poranil obě kolena a musel vynechat cyklokrosovou sezonu. Návrat na nejvyšší úroveň nebyl samozřejmostí. Přesto už před startem Tour de France vyhrál šest závodů a přijel jako jeden z hlavních favoritů sprintů.
Jako divoké zvíře
Další ránu dostal během samotné Tour. Jeho dlouholetý rozjížděč a nejlepší přítel Bert Van Lerberghe odstoupil po vyčerpání v pyrenejských etapách. Pro většinu sprinterů by to byla katastrofa, jenže Merlierova skupina nikdy nesázela na přesně nalinkovaný plán.
Novým rozjížděčem se stal zkušený Jasper Stuyven. Občas se v hektických kilometrech hledali, ale právě improvizace je součástí Merlierovy přirozenosti. A když projede cílem jako vítěz, adrenalin z jeho těla nezmizí ani po projetí páskou. „Po etapě na Tour by ke mně lidé neměli chodit příliš rychle,“ směje se. „Je to, jako bych byl divoké zvíře.“
Možná právě proto dnes patří mezi nejspolehlivější sprintery světa. Ne vždy nosí zelený dres, ale když se v posledních dvě stě metrech otevře jediná skulina, málokdo ji dokáže vycítit lépe než Tim Merlier. A zatímco peloton vidí jen další vítězný sprint, jeho malý syn jednou možná z fotografií pochopí, proč mu tehdy táta v cíli řekl dvě jednoduchá slova: „Táta vyhrál.“
Foto: A.S.O./Charly Lopez
