Jsou jen čtyři, protože toho pátého dějiny cyklistiky vymazaly. Za více než sto dvacet let historie Tour de France dokázali pětkrát obléknout žlutý dres pouze čtyři cyklisté: Jacques Anquetil, Eddy Merckx, Bernard Hinault a Miguel Indurain. Letos má šanci vstoupit do jejich společnosti i Tadej Pogačar.
Na papíře je největším favoritem, ale historie ukazuje, že cesta za pátým triumfem nebývá samozřejmá. Každý z členů „Klubu výjimečných“ musel překonat jinou překážku – soupeře, vlastní slabost nebo tíhu očekávání. Je tohle varování pro slovinského fenoména?
Anquetil: poprvé opravdu pod tlakem
Když Jacques Anquetil v roce 1964 útočil na své páté vítězství, nebyl to triumf dominantního vládce. Naopak. Celou Tour absolvoval pod obrovským tlakem svého krajana Raymonda Poulidora, věčně druhého muže Tour. Jejich souboj vyvrcholil na svazích Puy de Dôme, kde vedle sebe stoupali rameno na rameno. Dodnes jde o jednu z nejslavnějších fotografií historie Tour.
Anquetil nakonec zvítězil s náskokem pouhých 55 sekund, nejtěsněji ze všech jeho pětinásobných kolegů. Nebylo to vítězství síly, ale zkušeností, chladné hlavy a výjimečné časovkářské převahy. Anquetil ukázal, že pátou Tour lze vyhrát i tehdy, když už člověk není nejsilnějším vrchařem pelotonu.
Merckx: pátý, ale už ne neporazitelný
Rok 1974 bývá označován za poslední velkou Tour Eddyho Merckxe. „Kanibal“ sice vyhrál celkově o více než osm minut, což optikou dneška působí skoro nemožně, jenže průběh závodu byl mnohem složitější. Poprvé bylo patrné, že Belgičan není nezranitelný. Ve vysokých horách už nedokázal soupeře ničit tak jako o dva či tři roky dříve a musel více spoléhat na tým i taktiku. Přesto Poulidora nakonec porazil.
Hinault: Tour, kterou skoro nejel
Příběh Bernarda Hinaulta je možná nejdramatičtější. V roce 1983 Tour kvůli zraněnému kolenu vůbec nejel a mnozí pochybovali, zda se ještě vrátí na vrchol. V roce 1984 se sice do závodu vrátil, ale utrpěl jednu z nejbolestivějších porážek kariéry, když ho deklasoval mladý Laurent Fignon.
O rok později navíc Hinault utrpěl pád, zlomil si nos a několik etap absolvoval s bolestmi. Přesto závod ovládl. Jeho tým měl obrovskou sílu a po boku nastupujícího Grega LeMonda působil téměř neporazitelně. Jenže právě LeMond se nakonec stal jeho největším soupeřem. Dodnes se diskutuje, zda měl Američan dostat větší volnost. Páté vítězství tedy nebylo jen bojem proti konkurenci, ale i zvládnutím velmi napjaté týmové situace.
Indurain: nejklidnější cesta
Pokud někdo dojel pro pátou Tour téměř bez dramat, byl to španělský Big Mig. V roce 1995 získal obrovský náskok v časovkách, v horách jel vlastním tempem a prakticky nikomu nedal šanci. Přesto ani jeho Tour nebyla úplně bez stínů.
Závod poznamenala tragická smrt olympijského vítěze Fabia Casartelliho po pádu v Pyrenejích. Celá druhá polovina Tour se nesla ve zcela jiné atmosféře a peloton na tragédii reagoval mimořádně emotivně. Indurain vyhrál s náskokem téměř pěti minut před Švýcarem Züllem a stal se prvním jezdcem historie, který získal pět Tour v řadě.
Co z toho plyne pro Pogačara?
Na první pohled všechno hraje v jeho prospěch. Je mu teprve 27 let, po loňské sezoně znovu působí jako nejkomplexnější cyklista světa a většina expertů ho označuje za hlavního favorita letošní Tour. Historie ale nabízí několik zajímavých varování.
Prvním je únava z dominance. Každý další triumf znamená větší tlak. Čím déle člověk vyhrává, tím víc soupeřů připravuje sezonu výhradně proti němu. Druhým faktorem jsou soupeři. Anquetil měl Poulidora, Hinault LeMonda. Pogačar má především Jonase Vingegaarda. Dán už několikrát ukázal, že ve třetím týdnu Tour umí Slovince dostat na hranici možností. Stačí jediný slabší den v Alpách nebo Pyrenejích a celé pořadí se může otočit.
A pak je tu ještě jedna věc, která se statistikami měří jen těžko. Pogačar závodí jinak než většina jeho předchůdců. Útočí i tehdy, kdy nemusí. Honí etapová vítězství, baví fanoušky, často riskuje víc než jeho předchůdci. Právě tato bezprostřednost z něj dělá mimořádného šampiona, ale zároveň otevírá prostor pro chybu.
Možná právě proto bude jeho případné páté vítězství jiné než všechna předchozí. Ne jako opatrná obhajoba žlutého dresu, ale jako další pokračování příběhu o bezstarostném klukovi, který odmítá jezdit pouze na jistotu.
