Romantická představa cyklisty, který se ve strmém stoupání na kopec zvedá ze sedla a s vypětím všech sil se opírá do pedálů, patří k ikonickým obrazům cyklistiky. Jenže moderní realita vypadá jinak. Díky technologickému pokroku i lepšímu pochopení fyziologie dnes víme, že odpověď na otázku „stát, nebo sedět?“ není tak přímočará. A často ani tak dramatická.
Ještě před několika dekádami byla volba v podstatě jasná. Silniční kola měla omezený rozsah převodů – malý převodník se 42 zuby a kazety s maximálně 23 zuby. Při stoupáních, kdy byl sklon nad deset procent, prostě nebyla jiná alternativa, než se na kole zvednout. Cyklisté museli ze sedla. Nebyla to otázka taktiky, ale nutnosti.
Změnu přinesl Lance Armstrong
Zlom přišel v devadesátých letech, mimo jiné i díky přístupu cyklisty tolik zatracovaného a v Evropě označovaného mnohými za nežádoucího. Lance Armstrong, pyšnící se sedmi triumfy z Tour, o které následně přišel kvůli používání zakázaných látek. Američan společně s trenérem Chrisem Carmichaelem. Ti začali prosazovat vyšší kadenci a efektivnější styl šlapání inspirovaný horskými koly. Cílem bylo zůstat v sedle co nejdéle a šetřit energii. Dnes, kdy mají kola běžně pastorky s více než 30 zuby, je to nejen možné, ale i výhodné.
Laboratorní studie ukazují, že jízda vsedě může být až o 10 procent úspornější z hlediska spotřeby kyslíku. Důvod je jednoduchý: při jízdě vestoje zapojujete mnohem více svalových skupin – nejen nohy, ale i trup a stabilizační svaly. Výsledkem je vyšší energetický výdej. Pokud tedy chcete jet efektivně, obecné pravidlo pro jakýkoliv kopec zní: zůstaňte sedět co nejdéle.
Tělo je stabilnější, pohyb je plynulejší a zapojují se především velké svalové skupiny dolních končetin. Díky tomu dochází k nižší spotřebě kyslíku při stejné intenzitě výkonu. Další výhodou jízdy vsedě je lepší kontrola nad kadencí. Jezdec si snáze hlídá rytmus šlapání a dokáže efektivně pracovat s převody. Stabilní pozice zároveň snižuje riziko přetížení některých svalových skupin, zejména lýtek a zad.
Jenže cyklistika není laboratorní experiment. Jsou situace, kdy se postavit vyplatí. Ve stoje dokážete vyvinout větší sílu do pedálů, což se hodí v prudkých pasážích nebo při útocích. Na rampě se sklonem dvacet procent může pár wattů navíc rozhodnout, jestli kopec vyjedete, nebo zastavíte. Naopak v mírnějším stoupání, kde hraje roli i jízda v háku, je tento benefit zanedbatelný.
Velkou roli hraje i typ jezdce. Lehcí vrchaři často zvládají jízdu ve stoje bez výrazného nárůstu námahy. Naopak robustnější cyklisté zaplatí za každé postavení ze sedla vyšší energetickou cenu. Proto je v profesionálním pelotonu zcela běžné, že styl stoupání se liší jezdec od jezdce. A není to náhoda.
Kopec si žádá hospodaření s energií?
Dalším faktorem je profil samotného kopce. Dlouhá stoupání, i když jsou náročná, se většinou jezdí vsedě – jde o vytrvalost a hospodaření s energií. Krátké, explozivní úseky si naopak říkají o jízdu vestoje, kde je cílem maximální výkon bez ohledu na únavu.
Do hry navíc vstupuje i aerodynamika. Moderní cyklistika se jezdí ve vyšších rychlostech než kdy dřív, a to i do kopce. Pokud sklon nepřesahuje zhruba osm procent, odpor vzduchu je stále významný. A právě v sedle, v kompaktní pozici, ho minimalizujete. Postavení se do pedálů znamená větší čelní plochu – a tedy i ztrátu wattů.
Přesto má jízda vestoje své místo. Nejen jako taktický nástroj, ale i jako způsob, jak ulevit svalům během dlouhého stoupání. Krátké změny pozice mohou pomoci oddálit únavu a zapojit jiné svalové skupiny.
Tak co je tedy lepší? Pokud hledáte jednoduchou odpověď, zklameme vás. Lepší je to, co dává smysl v danou chvíli. Moderní cyklistika ale jasně ukazuje trend: efektivita vítězí nad romantikou. A ta často velí: zůstaňte sedět.
Až příště vyrazíte do kopce, zkuste méně bojovat a více přemýšlet. Možná zjistíte, že cesta nahoru nemusí být jen o utrpení, ale i o chytrosti.
