Dva cyklističtí titáni. Jeden fenomenální vrchař, druhý sprinter a všestranný bojovník. Slovinec Tadej Pogačar a Slovák Peter Sagan. Občas se potkají v Monaku, kde žijí. Poklábosí. Zhodnotí závody. Druhý už jen jako zasvěcený fanoušek, protože je v cyklistickém důchodu. „Současný peloton by nebyl nic pro mě,“ říká šestatřicetiletý rodák ze Žiliny, který 20. června jako ambasador Škoda We Love Cycling pojede Kopcovitou L’Etape Czech Republic by Tour de France.
V profesionálním pelotonu prožil patnáct sezon. Slavil 121 profesionálních vítězství. Jako jediný cyklista v historii vyhrál třikrát v řadě mistrovství světa v silniční cyklistice. Sedmkrát ovládl bodovací soutěž na Tour de France, což je rekord. Jak moc bývalého šampiona baví současná cyklistika? Přetrval jeho odkaz v podobě změny cyklistiky v show?
Byl Peter Sagan závodníkem, který změnil cyklistiku k lepšímu?
Hodně lidí mi říká, že jsem udělal cyklistiku zábavnou a dokázal jsem ze závodů udělat show. Já myslím, že v současném pelotonu bych nedokázal závodit. Peloton se zase vrací do starých kolejí. Přece není důvod to brát tak vážně.
Fanoušky vaše kousky bavily. Vznikaly ankety a různá hlasování, co z vašeho showmanského repertoáru je nejlepší. Ale co měl nejraději Peter Sagan?
Myslím, že wheelie. Šlapání po zadním kole tehdy nikdo nedělal. Bylo to jako moje ochranná známka. Začal jsem s tím už v juniorských letech v cyklokrosu a na horských kolech, ale pozornost si to získalo až při Tour de France. Vystřihl jsem wheelie na Planině krásných dívek při mém debutu po třech etapových výhrách v sedmém dějství. A všichni šíleli. Pak třeba cestou na vrchol Alpe d’Huez. Fanoušci jsou vždy nadšení, když se něco takového děje. A pro cyklistu v grupettu jde o zpestření dřiny cestou na vrchol. Často jsem uzavíral různé sázky, co udělám při projetí cílem v případě vítězství.
Takže někdy byla oslavná gesta předem připravená?
Ano. Dalo se na tom zarobit… Jednou jsem se vsadil s kamarádem o padesát eur, že při průjezdu cílem budu mít jednu ruku na spodní části řídítek jako při sprintu a druhou vytrčenou k nebesům. Nedávalo to žádný smysl. Navíc kdo by na to myslel, když jede o vítězství, že? Ale já jsem to udělal a kamarád byl o padesát eur chudší.
Pouštíte si někdy pro pobavení a připomenutí sestřihy vašich vítězných gest?
Nerad se na sebe koukám. Takže občas mi někdo něco pustí, ale sám záznamy nevyhledávám.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Takže žádný stesk po profesionálním pelotonu?
Vůbec. Můj konec předznamenaly čtyři Grand Tour v deseti měsících. V období pandemie. V září Tour de France, pak v říjnu Giro, v květnu dalšího roku znovu Giro a pak v červenci Tour. Ale když vidím, jak je nynější cyklistika řízená daty, vážně bych už nemohl jezdit. Jsem vlastně rád, že jsem pryč.
Zmínil jste současný peloton. Je až příliš svázaný čísly?
Strašně! Myslím, že se vše začalo měnit už když Bradley Wiggins vyhrál v roce 2012 Tour de France. Ale nejde jen o cyklistiku. Jde o celý sport. Děti jsou od dětství vedené, aby pracovaly jako stroje. Já trénoval podle pocitů. V profesionální kariéře jsem měl namontovaný wattmetr kvůli sponzorovi. Ale nikdy jsem ho neřešil. Používal jsem hrudní pás na měření tepové frekvence. Ale při závodech jsem ho ani nevozil. Nemělo smysl řešit, kolik jedu tepů, když jsem se potřeboval udržet s nejlepšími a jet o vítězství. V tom okamžiku prostě šlapete a nemůžete řešit tep. Teď je doba, kdy týmy chtějí mít totální kontrolu.
Řeší se velice detailně i strava. Jak moc hlídal příjem energie Peter Sagan během aktivní kariéry?
V tréninkové fázi bylo důležité dostat se na potřebnou váhu, ale nikdy jsem nedržel drastické diety. Když jsem byl na vysokohorském soustředění, tak jsem si přispal a dal si větší snídani. Vajíčka, chleba s džemem a máslem. Při tréninku jsem jedl jenom tak, abych objel danou denní dávku. Po návratu na hotel jsem si dal protein a ovoce. Pak masáž a k večeři maso. Šlo o rozvržení dne a omezení sacharidů. Ale nikdy jsem netrpěl hladem. Klidně jsem si jednou za čas dal burger a hranolky nebo pizzu.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Baví vás sledovat současnou cyklistiku? Je pro ni špatné, jak dominuje Tadej Pogačar?
Myslím, že zrovna Tadej si s čísly moc hlavu neláme. Je o hodně lepší. Občas se potkáme, prohodíme pár slov. Bere kolo jako zábavu. Je to další nadčlověk v pelotonu. Když ostatní tvrdí, že mu pomáhají motorky, jde jenom o výmluvy. Někdy právě motocykl člověka zabrzdí. Takže tohle neberu. Každopádně není moc zábavné vědět osmdesát kilometrů před cílem, kdo vyhraje. Baví mě, když má smůlu a musí dohánět ztrátu. Co udělal při Milán–San Remo, bylo neuvěřitelné. Všichni si mysleli, že když spadl, má po závodě. Já také. Ale on se vrátil, roztrhal balík a ve sprintu zaútočil na vítězství. Taková cyklistika mě baví.
Často je srovnáván s Eddy Merckxem, legendou minulého století. Jak vidíte jejich pomyslný souboj?
Jako srovnání středověku s novověkem. Je to nesrovnatelné. Když závodil Merckx, používaly se odlišné materiály. Konkurence byla odlišná. Je možné srovnávat formuli 1 současnosti s tou, kdy závodil Niki Lauda? I proto je pro mě Merckx nejlepší cyklista historie.
Sám jste byl specialistou na bodovací soutěž. Při Tour de France jste vytvořil rekord v podobě sedmi absolutních triumfů v bitvě o zelený dres, který sponzoruje Škoda Auto. Má Peter Sagan zaručený návod, jak uspět?
Klíč je pořád stejný a jednoduchý. Závodník musí být konzistentní. Jeden rok jsem prvních deset etap nevyhrál ani jednu etapu, ale každý den jsem byl v top deseti. Tím jsem si udělal velký náskok v pořadí bodovací soutěže. Důležité je sbírat i body na bonifikačních sprintech v průběhu etap. Ve skutečnosti jde o hodně náročný proces, který provází obrovský tlak.
Vyhrál jste i bodovací soutěž na Giru. Lze oba úspěchy srovnávat?
Vůbec. Giro je uvolněnější. Tour de France je absolutní vrchol. Odehrává se tam hodně závodů v rámci jediného dne. Všichni jsou vždy stoprocentně připravení a absolutně motivovaní. Výhodou pro bodovací soutěž je všestrannost. Erik Zabel, který vyhrál šestkrát a kterého jsem překonal, takový byl. Vládl ve sprintech. Ale bylo těžké ho setřást v kopcích. Já měl výhodu, že jsem patřil mezi cyklistické obojživelníky. Dokázal jsem jít do úniku i v kopcovitých etapách a sbírat body. Uměl jsem vyhrát i těžší etapy. Čistokrevní sprinteři jako Cavendish, Kittel, Greipel často vyhráli rovný dojezd. Já je musel dohánět, kde se dalo. Všestrannost rozhodovala. Byly roky, kdy jsem nevyhrál ani jednu etapu, ale zelený dres ano.
