Možná vám bude připadat zvláštní, že víc než vítězku řešíme poraženou. Ale právě na příkladu Anny van der Breggenové, třetí dámy letošního Gira, chceme doložit, jak a hlavně jak rychle se cyklistika žen posunula. To, čím Holanďanka v první části kariéry ohromovala, najednou nestačí.
Je jí 36 let a loni, s pocitem nedokončené práce, se po třech sezonách mimo profesionální peloton vrátila k závodění. Jedním z hlavních důvodů byla Tour de France Femmes, která vznikla během její pauzy a kterou ve své nejslavnější éře nikdy neměla možnost absolvovat. Vracela se přitom jako jedna z největších osobností historie ženské cyklistiky – dvojnásobná mistryně světa, olympijská vítězka a žena, která svého času působila téměř neporazitelně. Jenže sport, který opustila, už nebyl tím sportem, do něhož se vrátila.
V návratové sezoně dokázala vyhrát etapu na Vueltě, několikrát se přiblížila dalším triumfům, ale na skutečně velký výsledek nedosáhla. Letos už to vypadalo nadějněji. Na Giru ovládla horskou časovku naprosto dominantním způsobem, oblékla si růžový dres a zdálo se, že příběh velkého návratu konečně míří ke šťastnému konci. Jenže znovu přišlo zklamání.
Dvě zklamání Anny van der Breggenové
Už na Vueltě na začátku května byla velmi blízko celkovému vítězství. Do závěrečné etapy vstupovala jako vedoucí žena průběžného pořadí. Když se peloton zakousl do legendárního Angliru, zdálo se, že zkušenosti a chladná hlava budou jejími největšími zbraněmi. Nakonec ale nestačily. O celkové prvenství přišla a skončila 24 sekund za Paulou Blasiovou. Právě Blasiová má být jednou z tváří nové éry ženské cyklistiky.
Je jí teprve třiadvacet let, patří mezi největší talenty současnosti a její agent Alex Carera otevřeně mluví o tom, že by se mohla stát první závodnicí s kontraktem přesahujícím milion eur ročně. Ještě před několika lety, třeba právě v éře Anny, by něco podobného znělo jako science fiction. Dnes už to vypadá jako logický další krok.
Ale zpět k Anně van der Breggenové coby symbolu proměny celého sportu. Po zklamání na Vueltě si mohla říkat, že Giro bude ideální příležitostí vše napravit. Vždyť právě italský etapový závod v minulosti čtyřikrát vyhrála. Po čtvrté etapě oblékla růžový dres a navzdory pádu v sedmé etapě držela situaci pevně ve svých rukou. Před závěrečným dnem málokdo pochyboval, že si pro celkové vítězství dojede. A pak přišel další důkaz, jak moc se ženská cyklistika změnila.
Demi Volleringová ji v poslední etapě připravila o růžový dres a dokonala obrat, který by ještě před několika lety působil téměř neuvěřitelně. Nešlo přitom jen o souboj dvou výjimečných závodnic. Byla to symbolická ukázka toho, jak se zvýšila konkurence napříč celým pelotonem.
Vrátila se horší šampionka?
Dříve často rozhodovalo několik málo dominantních týmů a několik dominantních osobností. Dnes je špička výrazně širší. Týmy disponují profesionálním zázemím, sportovní vědou, analytikou, výživovými specialisty i výkonnostními trenéry. To proto, že celá řada mužských týmů vlastnících know-how založila ženskou odnož a tam své zkušenosti předává. Do toho mladé závodnice přicházejí do World Tour připravené tak, že se o tom jejich předchůdkyním ani nesnilo.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
A právě v tom spočívá největší rozdíl. Van der Breggenová se nevrátila jako horší závodnice. Naopak. I po letech mimo peloton je stále schopná vyhrávat etapy Grand Tour a bojovat o celkové triumfy. Jenže zatímco ona zůstala mimořádná, celý zbytek pelotonu mezitím výrazně zrychlil.
Podobný názor zastává i Alex Carera, jeden z nejvlivnějších agentů současné cyklistiky, který vedle Tadeje Pogačara zastupuje také řadu předních žen. Podle něj ženská cyklistika roste každým rokem – získává více sponzorů, větší mediální prostor a profesionálnější podmínky. „Je důležité, aby ženy v budoucnu měly stejné výhody jako muži. Cyklistika je extrémně náročný sport bez ohledu na pohlaví,“ říká Carera.
I Pogačarův kmotr vidí pokrok
Za klíčový považuje i vznik ženských verzí největších závodů. Tour de France Femmes, ženské Paříž-Roubaix, San Remo nebo co do počtu etap se rozšiřující Giro a Vuelta podle něj vytvořily prostředí, v němž mohou závodnice růst podobně jako jejich mužští kolegové.
A co je možná ještě důležitější: rostou i mimo závody. Přibývá individuálních sponzorských smluv, marketingových příležitostí a možností budovat vlastní značku. Demi Volleringová už dnes podle dostupných informací vydělává částky, které byly ještě před několika lety nepředstavitelné. A pravděpodobně nebude poslední. Spíš první z mnoha, co přijdou po ní.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Carera dokonce věří, že rozdíl mezi mužskou a ženskou cyklistikou se bude postupně dál zmenšovat. Ne snad ve fyziologii, ale v kvalitě prostředí, profesionalitě, mediálním zájmu a ekonomických možnostech.
Právě proto je příběh Anny van der Breggenové tak zajímavý. Nevypráví totiž o úpadku jedné legendy. Vypráví o raketovém vzestupu celého sportu. Ještě před několika lety by závodnice jejího kalibru po návratu z tříleté pauzy pravděpodobně znovu dominovala. Dnes dokáže bojovat o vítězství, ale musí se sklonit před generací soupeřek, které vyrostly v mnohem profesionálnějším prostředí. A to je nejlepší důkaz, že ženská cyklistika nikdy nebyla silnější než dnes.
