Pár let nazpět se v profesionálním pelotonu řešilo hlavně to, proč cukr nejíst. Dnes je otázkou spíš to, kolik ho ještě profíci dokážou přijmout. Sacharidy se staly stejně důležitou součástí výkonu jako aerodynamické helmy. Moderní cyklistika se definitivně posunula do éry high carb, tedy vysokého příjmu energie. A někdy to znamená opravdu extrémní čísla.
Zimní soustředění profesionálních cyklistů dnes nevyplňují jen kilometry v horách nebo hodiny na trenažéru. Součástí přípravy je i něco, co by ještě před deseti lety působilo bizarně – systematický trénink trávení. Gut training alias trénink střev má jediný cíl: naučit organismus zvládnout enormní množství cukrů bez zažívacích problémů. Stejně jako se trénují svaly, trénuje se i schopnost těla vstřebávat energii.
Strop je 140 gramů sacharidů za hodinu
Zatímco dříve bylo běžné přijmout kolem 60 gramů sacharidů za hodinu výkonu, dnes se profesionálové běžně dostávají na 120 gramů. Absolutní strop se pohybuje zhruba kolem 140 gramů, kde už začínají limity střevních transportních mechanismů. Pro běžné amatéry by podobný režim byl prakticky nemožný. Trávicí systém na něj není připravený a výsledkem by byly spíš žaludeční potíže než lepší výkon.
V praxgi to u profíků znamená třeba deset gelů během závodu a k tomu několik bidonů s koncentrovaným sacharidovým nápojem. V horku se koncentrace v lahvích snižuje, aby tělo lépe tolerovalo tekutiny, ale celkové množství energie zůstává podobné.
Tento vývoj je zároveň definitivním koncem éry takzvaného low carb přístupu, který se v pelotonu rozšířil především v druhé polovině minulé dekády. Tehdy některé týmy experimentovaly s omezeným příjmem sacharidů, aby tělo naučily více spalovat tuky. Praxe ale ukázala, že tato cesta má své limity. Závodníci sice často zhubli, ale nezískali potřebnou energii. Navíc se objevovaly i psychologické problémy spojené s restriktivní stravou.
Dostatek energie znamená méně únavy
Dnešní filozofie je jednoduchá: dostatek energie znamená méně únavy, lepší regeneraci a schopnost držet vysoké tempo prakticky bez výpadků. A to změnilo i samotný charakter závodů. Díky systematickému doplňování energie se tempo závodů výrazně zvýšilo. Dnes z nich prakticky mizí hluchá místa způsobená nedostatkem energie, kde se dříve často rozhodovalo. Pokud dnes někdo odpadne, stojí za tím spíš technický problém nebo pád než klasický „hlaďák“. Pokud chce jezdec držet krok, nemá jinou možnost než se novému nutričnímu standardu přizpůsobit.
Velkou roli v této proměně sehrálo covidové období, kdy měly týmy více času analyzovat data a vědecké studie. Výživa se mezitím stala plnohodnotnou vědeckou disciplínou a nutriční specialisté dnes patří k nejdůležitějším členům realizačních týmů.
Každý závodník prochází individuálním testováním, které určuje, kolik sacharidů je jeho tělo schopné skutečně využít. Test může vypadat tak, že jezdec podstoupí kontrolovaný výkon na trenažéru při přesně definované intenzitě, během něhož pravidelně přijímá přesně odměřené dávky sacharidů. Současně se sleduje spotřeba kyslíku, produkce oxidu uhličitého i metabolická odezva organismu. Výsledkem je velmi přesný obraz o tom, kolik energie je tělo schopné efektivně zpracovat a podle toho se pak nastavuje závodní strategie.
Cukr v tak dramatickém množství samozřejmě vyvolává otázky o zdravotních rizicích. Objevují se obavy z možného zvýšeného rizika diabetu nebo metabolických problémů. Zatímco u sedavého způsobu života představuje vysoký příjem cukru jasné riziko, u elitního cyklisty je situace jiná.
Cukr se stal nástrojem
Během extrémního výkonu tělo cukr okamžitě využívá jako palivo a hladina krevního cukru tak nemusí vykazovat nebezpečné výkyvy. Zjednodušeně řečeno: co by pro běžného člověka znamenalo zdravotní problém, je pro profesionálního cyklistu jen další dávkou paliva do motoru.
Přesto má cukrová strategie i své stinné stránky. Tou nejviditelnější není metabolismus, ale zuby.
Častý kontakt zubní skloviny s koncentrovanými sacharidovými nápoji a gely představuje potenciální problém, a proto dnes týmy věnují mnohem větší pozornost i dentální péči. Není výjimkou několik preventivních kontrol u zubaře během sezony ani zvýšená hygiena po etapách. To poslední proto, aby „přerazili“ neustálou sladkou pachuť.
Po závodě často přichází moment, který by laik možná nečekal: místo dalšího sladkého přichází silná chuť na slané: rýže, šunka, quiche, prostě cokoliv bez cukru. Je to přirozená reakce na několik hodin sladké monotónnosti.
Moderní cyklistika tak ukazuje, jak moc se proměnila. Cukr se z někdejšího strašáka stal nástrojem. Ne zázračným řešením ani jedem, ale přesně dávkovaným prostředkem při hledání hranic výkonu. Ta dnes spočívá i v tom, kolik sladkého dokáže člověk sníst, aby jel ještě rychleji.
