Cyklistika, stejně jako většina sportovní vědy, byla po desetiletí viděna především optikou mužského těla. Výzkumy, metodika i tréninková doporučení vznikaly hlavně na základě dat získaných od mužů, zatímco ženy v nich často figurovaly jen okrajově. Pokud vůbec. Tento fenomén je známý jako gender data gap a má velmi konkrétní dopad: velká část rad, které cyklistky čtou v magazínech nebo dostávají v tréninkových aplikacích, je optimalizovaná pro mužskou fyziologii, nikoli pro tu ženskou.
Přitom platí, že muži a ženy mají v základu mnohem víc společného než rozdílného, a principy tréninku fungují pro obě pohlaví stejně. Rozdíly se ale objevují v detailech, které mohou výrazně ovlivnit výkonnost i regeneraci. Muži mají obecně vyšší podíl svalové hmoty, zejména v horní části těla, a zhruba dvacetinásobně vyšší hladinu testosteronu. Tento hormon podporuje nárůst síly, urychluje regeneraci a zlepšuje transport kyslíku. Díky tomu muži často lépe zvládají krátké, vysoce intenzivní zatížení a rychlejší sled těžkých tréninků.
Jaké silné stránky má ženské tělo?
Ženské tělo má naopak jiné silné stránky. Ženy jsou efektivnější ve spalování tuků, lépe šetří zásoby glykogenu a často zvládají dlouhé, rovnoměrné zatížení s menším energetickým výkyvem. I proto ženy často excelují v ultra vytrvalostních závodech, kde rozhoduje schopnost hospodařit s energií. Symbolickým příkladem je vítězství Němky Fiony Kolbingerové v roce 2019 v Transcontinental Race, čtyřtisícikilometrovém závodě napříč Evropou, kde jako první žena porazila kompletní mužskou konkurenci.
Nejčastěji diskutovaným tématem v souvislosti s ženským tréninkem je menstruační cyklus. Hladiny estrogenu a progesteronu se během měsíce mění a ovlivňují vnímání únavy, termoregulaci, využívání energie i toleranci intenzivního zatížení. Důležité ale je zdůraznit, že neexistuje univerzální schéma, podle kterého by se dalo říct, v jaké fázi cyklu je výkon lepší nebo horší. Cyklus je faktor, který má smysl sledovat. Nikoli brzda, která by měla diktovat, kdy se nesmí trénovat.
Velkou výhodou žen je reakce na silový trénink. Ženy obvykle nereagují výrazným nárůstem svalové hmoty, ale přesto dochází k výraznému zlepšení síly, zejména v dolních končetinách. To je pro cyklistiku ideální kombinace – více síly bez zbytečného nárůstu hmotnosti. Silový trénink, jízda v těžších převodech nebo silově zaměřené intervaly tak mohou být pro cyklistky velmi efektivním nástrojem ke zlepšení výkonu na kole.
Rozdíly se výrazně projevují také v regeneraci. Nižší hladina testosteronu znamená pro ženské tělo obvykle potřebu delší doby na zotavení po velmi intenzivních trénincích. Opakované maximální intervaly bez dostatečné pauzy mohou vést k přetížení a stagnaci.
Co ženy podceňují?
U žen se často podceňuje energetický příjem, což může mít negativní dopad nejen na výkon, ale i na hormonální rovnováhu a regeneraci. Samotné doplňky nepředstavují spásu. Mnohem důležitější je dostatečný celkový příjem bílkovin a zejména sacharidů klíčových pro regeneraci. Pokud výkon stagnuje nebo se objevuje dlouhodobá únava, je často první na řadě otázka, zda tělo dostává dost energie, ne zda netrénuje málo.
Specifickým problémem jsou také tréninkové metriky, například Training Stress Score (TSS). Tyto systémy byly vyvinuty primárně na základě mužských dat. Ne vždy přesně odrážejí skutečnou zátěž ženského organismu. Žena tak může mít podle čísel „lehčí“ trénink, zatímco subjektivně jela na hraně. O to důležitější je kombinovat data s vlastním pocitem. Sledovat subjektivní námahu, kvalitu spánku nebo ranní tepovou frekvenci.
Odpověď na otázku, zda by ženy měly trénovat jinak než muži, tedy zní ano. Ne ale proto, že by byly slabší nebo méně výkonné. Ve chvíli, kdy se cyklistky přestanou porovnávat s mužskými čísly a začnou se řídit vlastním tělem, se trénink stává nejen efektivnějším, ale i udržitelnějším. A právě to je klíč k dlouhodobému zlepšování i radosti z jízdy.
