Zima. Období, kdy se cyklisté dělí na dvě skupiny: ti, kteří se stěhují na trenažér do obýváku, a ti, kteří se s hrdostí (a někdy lehkým třesem) vrhají do mrazu, mokra a zrádných silnic. Ať už patříte kamkoli, jedno je jisté – zimní cyklistika má své specifické bolístky. A když se podcení, umí bolet víc než letní švih v Alpách.
Zatímco v létě mnozí naskočí na kolo rovnou z garáže, v zimě si tělo žádá trochu víc pozornosti. Studené svaly jsou tužší, hůř prokrvené a mnohem náchylnější ke zranění. I jen krátká rozcvička na startu zimního švihu je naprostý základ. A to nejen venku, ale překvapivě i doma právě na stacionárním kole.
Nebezpečně kluzké období. Proč zimní jízda bolí?
Stačí k tomu jen pár minut: dynamický strečink, jednoduché mobilizační cviky nebo alespoň rozjetí s vyšší kadencí. Cílem není se zpotit, ale „probudit“ svaly a klouby, aby nedostaly šok hned při prvním záběru do pedálů. Ignorovat rozcvičku je jako nastartovat auto v mrazu a hned vyrazit s pedálem na podlaze. Zima si prostě žádá své.
Jedním z nejčastějších zimních strašáků jsou záněty šlach, typicky achilovky nebo kolenních úponů. Příčinou je chlad, který zpomaluje průtok krve, svaly se zahřívají pomaleji a šlachy musí snášet větší zátěž. Výsledek? Bolest, únava a často i nepříjemné píchání, které se tváří mnohem dramatičtěji, než o jak vážné zranění ve skutečnosti jde.
Navíc se přidává další paradox, co do cyklistiky přináší zima: čím méně tělo cítí teplo, tím citlivější jsou receptory bolesti. Takže drobný problém, který by v létě zmizel po pár kilometrech, se v lednu klidně promění v důvod, proč se vám druhý den nechce ani sejít schody.
Zima svádí k vrstvení, někdy až přehnanému. Jenže právě zimní výbava může stát za řadou potíží. Příliš těsné návleky, špatně padnoucí punčochy nebo zipy tlačící na Achillovu šlachu mohou vyvolat peritendinitidu, tedy zánět okolí šlachy.
Podobně problematické jsou i kolenní návleky, které při dlouhé jízdě a hlavně ve vlhku tlačí na čéšku. Zásada je jednoduchá: teplo ano, komprese ne – alespoň ne tam, kde omezuje pohyb nebo průtok krve.
Zimní jízda si žádá větší respekt
A pak je tu kapitola sama pro sebe: pády na ledu. I sebelepší zimní pláště mají své limity a led je prostě nevyzpytatelný. Nejčastějším suvenýrem bývá zlomená klíční kost, typické zranění cyklistů. Ale lékaři běžně vídají i zlomeniny pánve nebo kyčle.
Zrádné je, že led se často schovává – pod kalužemi, ve stínu lesních úseků nebo v místech, kde uniká voda z potrubí. Navíc na venkovských silnicích bývá klidně o pár stupňů chladněji než ve městě.
Statistiky mluví jasně: každý rok skončí celé zástupy cyklistů na pohotovosti kvůli uklouznutí na ledu. Je to dokonce druhá nejčastější příčina hospitalizace cyklistů, hned po srážkách s auty.
Jak tedy zimu přežít ve zdraví? Zimní cyklistika není zakázané ovoce, jen vyžaduje víc respektu. Rozcvičte se, oblékejte se chytře, sledujte předpověď počasí a když to klouže, raději otočte řídítka směrem k trenažéru nebo kavárně. Vaše šlachy, kosti i budoucí jarní forma vám za to poděkují.
