Pětaosmdesát vítězství za sezonu! Neuvěřitelná bilance během jediné cyklistické sezony. A má výraznou českou stopu! Psal se rok 2009, když formace HTC Columbia řádila v pelotonu jako neomezený vládce. Během minulé sezony se tým UAE Emirates dostal na jednaosmdesát triumfů a letos má po druhém březnovém víkendu už patnáct vítězství. Může družina, které šéfuje Tadej Pogačar, překonat už šestnáct let starý rekord, na němž se podílel i František Raboň?
„Loňský počin UAE je unikátní. Nemají sprintera jako byl Cavendish nebo Greipel. My jsme tehdy v Columbii sbírali vítězství hlavně v hromadných dojezdech. Přes dvě třetiny bylo přesně takových,“ vzpomíná František Raboň, bývalý profesionál, který oblékal dres HTC Columbia v letech 2008 až 2011.
Z pohledu domestika tehdy výrazně přispěl k jedinečnému zápisu americké sestavy do dějin cyklistiky. Vyhrál časovku při etapáku Kolem Murcie, přidal triumf v prologu na Tour de Romandie, ovládl domácí mistrovství republiky a ještě se podílel na vítězství týmu při časovce v závodě Kolem Romandie. „Byla to moje životní sezona. Na Romandii jsem jel dva dny ve žlutém trikotu lídra. Jenom při vzpomínce na naši tehdejší soupisku si vybavuji, jak jsme skvěle jezdili,“ usmívá se František Raboň.
Rekord byl hlavně dílem Cavendishe a Greipela
Ani trochu nepřehání. Pětaosmdesát vítězství za sezonu je naprosto brilantní počin. Králem sezony byl tehdy Mark Cavendish se sedmadvaceti výhrami. Druhý v pořadí byl André Greipel s šestadvaceti triumfy. A třetím nejlepším ze sestavy HTC Columbia byl Edvald Boasson Hagen se třinácti prvenstvími. „Soustředili jsme se na naše silné stránky,“ krčí rameny nyní jednačtyřicetiletý rodák z Prahy, kudy vedla cesta k rekordu.
„Základ veleúspěšné sezony 2009 se paradoxně zrodil už o rok dříve. Při italském Giru,“ vzpomíná František Raboň. Sám byl tehdy účastníkem úvodní Grand Tour sezony, na kterou formace HTC Columbia nominovala dva hvězdné sprintery. „Cavendish s Greipelem se tehdy, mírně řečeno, nepohodli. Ale hodně. Mark vyhrál dvě etapy, Greipel jednu. Každopádně právě od Gira 2008 tým oba spurtery rozděloval a posílal je na odlišné akce. Jezdili jsme vlastně tři závodní programy a obsazovali je dominantními sprintery, kteří byli takoví divočáci, že soutěžili mezi sebou. Přetahovali se na dálku, takže triumfy přibývaly rychle. Každý měl navíc k ruce skvělý podpůrný tým,“ popisuje František Raboň.
Rekord se tudíž dal očekávat. „Roztržka mezi Greipelem a Cavendishem byla nevyhnutelná. Kdyby se neodehrála na Giru, přišla by později. Oba byli mladí a extrémně ambiciózní. Vůbec nepřicházelo do úvahy, že by se jeden obětoval pro druhého. Ale i tak je vedení dokázalo udržet a naprosto unikátním způsobem koordinovat,“ vybavuje si bývalý český profesionál.
„Byli jsme naprosto jedineční z hlediska složení soupisky, kde mělo zastoupení šestnáct národností. Netvořily se žádné skupinky. Pořád se komunikovalo anglicky. Při večeři, na mítinku, v autobuse. Děsně to utužovalo kolektiv a vytvořila se jedinečná parta,“ nabízí jeden z důvodů mimořádné úspěšnosti František Raboň. „Když jsem pak zažil třeba závody v jiném týmu, kde jsem u večeře seděl se sedmi Belgičany, nebylo to nic moc.“
Brali jenom vítězství
Šestnáct let starý rekord navíc tvořila sestava, která byla prošpikovaná národními šampiony ať už z časovek nebo hromadných závodů. K tomu měla formace Berta Grabsche jako úřadujícího mistra světa v časovce, navíc Michael Rogers byl trojnásobný světový šampion v boji s chronometrem. „Měli jsme v pelotonu obrovský respekt. Víra ve vlastní schopnosti byla obrovská. Jeli jsme na závod a řešili, kdo z nás ho vyhraje. Nebavili jsme se o tom, jestli uvisíme v balíku a někdo dojede do pětky. Kdyby nás slyšel někdo mimo autobus, musel by si myslet, že jsme totálně arogantní. Při pětidenním etapáku jsme chtěli pět etap i celkové vítězství. A když jsme udělali tři, byli jsme zklamaní. Nešlo přitom o nějakou nabubřelost. Byli jsme prostě tak silni,“ krčí rameny František Raboň.
„V sezoně 2009 jsme měli plán, že na každé Grand Tour vyhrajeme minimálně pět etap. Na Giru slavil Cavendish třikrát, než odstoupil. Pak udělal šest etap na Tour de France a Greipel čtyři na Vueltě. Bojovali jsme tehdy jeden za druhého. Při Romandii, kde jsem jel dva dny ve žlutém, pro mě pracovali borci jako Cavendish či Martin. Když jsme v další sezoně přijeli na Murcii, vedení předem určilo, že se pojede na mě. Tehdy jsem s naprostou obětavostí parťáků porazil hvězdy jako Wiggins, Klöden nebo Armstrong,“ vzpomíná František Raboň na nedoceněný triumf.
Rekord v počtu pětaosmdesáti etapových vítězství přičítá hlavně mimořádné mentalitě tehdejší sestavy HTC Columbia. „Když se formace rozpadla a velká část závodníků zamířila v sezoně 2012 do Quick Stepu, přinesli jsme vítěznou mentalitu. O rok dříve měl Quick Step za celou sezonu osm vítězství. V prvním sezoně po našem příchodu padesát,“ říká hrdě František Raboň.
Sto vítězství? Sci-fi, míní Raboň
Právě v mentální síle vidí velkou podobnost s formací UAE Emirates. „Určitě mohou náš rekord překonat. Záleží, jak bude při chuti Tadej Pogačar. Minulý rok bral šest etapových triumfů na Giru i Tour. Celá sestava Emirates se o něj může extrémně opřít. On jim dodává klid, sebevědomí a dobrou náladu. Hned na úvod sezony vyhraje pár závodů, a pak jedou na vlně. Mají excelentní cyklisty, ale kdyby neměli Tadeje, vyhrají patnáct dvacet závodů za sezonu. O tom jsem přesvědčený,“ tvrdí František Raboň.
A zatímco rekord v podobě pětaosmdesáti triumfů za sezonu považuje za překonatelný, metu stovky vítězství během jediné cyklistické sezony vylučuje. „Tehdy bylo normou, že jsme se dostávali přes osmdesát závodních dnů za rok. Jenže na první závody jsme jezdili nedotrénovaní. Tým nás poslal na menší etapáky do Španělska, abychom místo individuálního tréninku jezdili v balíku. Dnes je něco takového nemyslitelné,“ přemítá bývalý český závodník.
„V éře Cipoliniho se etapák Kolem Kalifornie, s trochou nadsázky, pojímal jako velká party. Úvodní závody sezony v Austrálii byly naprosto pohodové. Ale Wiggins s Froomem, respektive tým Sky, všechno změnili. Zažil jsem Tour Down Under, kde se v kopcích odpadalo, přestože cyklisté jeli rekordní čísla. A americký etapák se stal nesmírně prestižní. Některé značky tlačily na týmy při termínové kolizi s Girem, aby lepší jezdce poslaly do Kalifornie. Cyklisté mají kolem padesáti závodních dnů za rok. Během sezony se jede na měsíční tréninkový kemp do výšky, pak na jeden dva větší závody. Příležitostí sbírat vítězství není tolik. Proto si myslím, že stovka výher v sezoně je nemožná. I proto je loňský počin UAE tak unikátní,“ naznačuje nynější obchodní zástupce společnosti Kalas, že velmi pravděpodobně rekord v počtu vítězství zůstane dál spjatý s HTC Columbia a tudíž částečně i českou cyklistikou.
