Jonas Vingegaard v tom má jasno. Giro mě láká, tvrdí, ale Tour bude vždy nejvýš. Má to ale jeden háček. Primož Roglič naopak umí sebekriticky posoudit své možnosti a zdá se, že své úsilí příští rok napne právě k Giru. Společným faktorem v úvahách dvou cyklistických stars je totiž Tadej Pogačar. Proč? Protože je to muž s velkým plánem.
Vyhrál třikrát Tour de France, jednou Giro, tři z pěti Monumentů neboli nejslavnějších klasik, titul mistra světa a k tomu takřka všechno, co cyklistika nabízí. Pořád je ale ve sborníku úspěchů slovinského ufona pár políček prázdných.
Chybí dvě klasiky a Vuelta
San Remo, nejsnazší z klasik, která se ale právě pro svoji jednoduchost a nepředvídatelnost nejhůř získává.
Nebezpečné Roubaix, na jehož kostkách – byť to na kočičích hlavách jako vrchař umí snad ještě lépe než specialisté klasikáři – by mohl potenciálním pádem a zraněním ohrozit zbytek sezony. Protože na kostkách padají a lámou se i ti, co to opravdu umějí.
A Vuelta. Tam to celé v roce 2019 začalo, v premiéře skončil třetí se třemi vítěznými etapami. Ta se ale s ohledem na jeho přehled v závodech třítýdenního typu jeví jako nejméně riziková. Prostě 21 dnů soustředění a do Madridu v červeném dresu.
Co Tadej Pogačar řekne, to udělá
Toto jsou ty chlívky, do kterých musí vepsat svoji fajfku. Jak dlouho mu to může trvat? Než vyrazil do Curychu pro duhový dres, pronesl: „Nejdřív chci být mistrem světa, pak vyhrát San Remo a uvidíme, jestli zbude prostor na Roubaix. A pak se chci vrátit na Vueltu, která byla mým průlomem. Chci se tam vrátit pro červený dres.“ A víte, jak to s ním je. Co řekne, to udělá.
Tak nejprve ta italská loterie. Vzpomeňte v nedávné minulosti na Philippa Gilberta, který měl ve sbírce čtyři Monumenty a ten pátý ne a ne urvat. Zkoušel to osmnáctkrát a dvakrát byl třetí. San Remo by nakonec mohlo být otravným kamínkem v tretře i pro Pogačara.
V roce 2023 rozdával údery po celé stoupání Poggio, ale brnění Van der Poela propíchnout nedokázal. Není výbušnějšího jezdce, a přeci ani jeho letošní ataky nestačily. Skončil třetí. „Ten závod mě snad zabije,“ svěřil se pak frustrovaný. „Jsem blízko, ale daleko.“ A o tom druhém se teď spekuluje – bude muset útočit už na Cipresse, předposledním vršku před cílem. A že umí jet třeba 100 kilometrů sám, už víme.
Roubaix musí počkat
Dejme tomu, že italský boxík odškrtne. Takže hurá do Francie. Pelotonu soupeřů se to nebude poslouchat dobře, ale Pogačar by klidně mohl Peklo severu zkrotit hned při prvním startu. Jen se podívejte, jak rozbil děj Flander a jaký chaos způsobil v kostkové etapě Tour de France rok předtím.
Ne, on se dlažby nebojí. A vítězství v duhovém dresu? Pogačar je sice střelec, ale určitě ne blázen. A tak celkem rozumně zabrzdil: „Jednou mě v Roubaix uvidíte, ale všechno popořadě.“ V duchu svého perfekcionismu by něco takového nepodstoupil bez pořádného testu materiálu a seznámení se s tratí.
A taky by do toho musela vstoupit ochota vzdát se snů o další Tour de France, která je i pro trojnásobného šampiona stále vábničkou. Pak už by mu scházel jen jeden maillot jaune do elitního klubu pětinásobných vítězů. Takže na rok 2025 s Roubaix zapomeňte. „Aby vás dál považovali za jedničku, musíte jet na Tour. Budu na ni jezdit tak dlouho, dokud mě nezačne unavovat ten její stres.“
Pak už zůstane jen pět kruhů
Zato jeho start na Vueltě se rýsuje čím dál jasněji. „Systém dvou Grand Tour v sezoně mi vyhovuje,“ řekl Tadej Pogačar. Zkombinovat San Remo a Giro je složité, zkombinovat Tour a Vuelta proveditelné. Nebýt jeho duhové posedlosti, dost možná mohl španělskou Grand Tour získat už letos. A tři v jednom roce, protože předtím vyhrál Giro i Tour, to ještě nikdo nikdy nesvedl.
A tak musí do španělských Pyrenejí příští rok. Což by taky mohlo dobře prospět jeho nohám v přípravě na obhajobu duhy na velmi vrchařském okruhu ve Rwandě pár týdnů nato.
Protože je ale Tadej Pogčar posedlý zápisy do historie, potenciálním ziskem trojice výše zmiňovaných podniků by se nezastavil. On chce zkompletovat celou World Tour, seriál elitních závodů po celé planetě.
A pak je tu ještě jedno mámení, razítko na závodníkovu legendu. V olympijském Tokiu 2021 nestačil na Ekvádorce Carapaze a byl třetí; Paříž 2024 vynechal oficiálně kvůli únavě, ale spíš za tím byl truc, protože Slovinci do týmu nenominovali jeho milou. A Los Angeles 2028? „Doufám v pořádně těžkou trať. Klidně těžší, než byla v Japonsku.“ Zlatá by byla poslední tečkou za krásným příběhem, takže se vsaďte, že Tadej už se koukal, kdy mu to do LA letí.
