Zdravotní trable poznamenaly jeho kariéru. A to zásadně. Vždyť někteří jeho bývalí parťáci ještě stále závodí mezi elitou. Martin Hačecký musel profesionální peloton nedobrovolně opustit už před šesti lety. V pětatřiceti letech jsou jeho pracovní náplní komentování a charitativní cyklistické projekty na podporu lidí bojujících s rakovinou. „Beru to jako odměnu, že jsem se na kole něco naučil,“ říká bývalý cyklistický závodník, který v průběhu února komentoval cyklistický skupinový trénink L’Etape Czech Republic by Tour de France na platformě Rouvy.
Závodil na všech kontinentech, oblékal dresy Dukly Praha, italského GS Brunero, švýcarského Atlas BMC či německého Maloja Pushbikers. Vyhrál juniorský Závod míru, pyšní se šestnácti profesionálními výhrami, mezi nimiž je mimo jiných třeba triumf z etapáku Lidice. Vypravuje o pohledu na největší tuzemský závod pro hobby cyklisty, zapojení do charity i motivaci pro cyklistiku.
Coby komentátor jste divákům přibližoval etapy z Tour de France či slavných jednorázovek. Jak velkou zkušeností bylo komentovat ze sedla coby aktivní účastník virtuální trénink L’Etape pod vedením Jana Svorady na platformě Rouvy?
Fakt, že jsem mohl být na kole, mi významně usnadnil roli, protože na kole jsem si jistější než za mikrofonem. Sednu si, šlapu do pedálů a lépe se napojím na komunitu, než kdybych vše vedl jen z pozice moderátora. Když lidé mají příležitost absolvovat trénink, byť virtuálně s Janem Svoradou nebo Terezou Huříkovou, určitě je to motivuje více než jízda o samotě. Jde o skvělý prostředek ke spojení komunity.
L’Etape Czech Republic by Tour de France se chystá už na čtvrté pokračování. Kdy jste Martine celý projekt začal vnímat?
Už během prvního ročníku. Můj dobrý přítel Michal Stark se podílel totiž na plánování tehdejší trasy. Ohromným způsobem na mě zapůsobilo, že si organizátoři troufli uspořádat tak velkou akci v hlavním městě. Byl jsem překvapený. Vážně hodně překvapený. Ale vnímal jsem jejich jednání jako důkaz, že mají sílu na tak velký krok. A vnitřně jsem celou akci podporoval, protože organizační struktura a její schopnosti jsou vždy pro velké akce důležité.
Celý projekt startoval v období pandemie covid-19. Měl jste pochybnosti o úspěchu v českém prostředí?
Vybavuji si, že už tehdy se několik závodů L’Etape po světě jezdilo. Ale mám pocit, že pohled na závod pod patronací Tour de France nebyl obecně moc ustanovený. U nás jsem zaznamenal takovou typickou nepřejícnost. Málokdo dával projektu naději na přežití. Vím, že i v určitých novinářských kruzích panovala skepse, jak se projekt uchytí. Slyšel jsem ve spojení s L’Etape výrazy jako „nabubřelé“ nebo „přifouknuté“… Myslím, že během tří dosavadních ročníků se jasně ukázalo, kam je celý projekt směřován. Nikdo se nesnaží napodobit závod Tour de France, ale zprostředkovat tu atmosféru, což se nepochybně daří.
Dosud jste ale ve startovním poli L’Etape Czech Republic by Tour de France nefiguroval, tak podle čeho atmosféru hodnotíte?
Kamarádi, bývalí profesionální závodníci, akce absolvovali. Nešli si honit ego. Prostě z vlastního zájmu chtěli L’Etape absolvovat. A byli nadšení. Úplně ohromení atmosférou. Pro mě se jednalo o šokující zjištění. Samozřejmě velmi milé. Přijde mi neuvěřitelné, jak velký pozitivní dopad má L’Etape na obce, jimiž projíždí. Během kariéry jsem při závodech takových průjezdů absolvoval stovky. A v drtivé většině jsem měl pocit, že cyklisté jsou na obtíž. Doma jsem nikdy nezažil pocity, s nimiž L’Etape končili moji kamarádi.
V zahraničí je přístup veřejnosti k cyklistům během závodů odlišný?
Pamatuji si, že třeba v Itálii už při mládežnických závodech jsme projížděli kopce, které byly zcela obležené diváky. Nedokázal jsem si představit, že něco podobného je možné v Česku. Obecně mám pocit, že u nás panuje velká nevraživost mezi veřejností a cyklisty. Ale při L’Etape se nějakým záhadným způsobem, pro mě záhadným, daří rozpoložení překlopit. Jde o velice milé překvapení.
Takže při některém ze dvou závodu projektu L’Etape Czech Republic by Tour de France 2024 už bude Martin Hačecký na startu?
Během všech dosavadních ročníků jsem byl v době konání vždy pracovně v zahraničí. Upřímně, ani mě start nelákal. Nedokázal jsem si představit, že bych se přihlásil. Ale teď mám velkou tendenci se v pelotonu objevit.
Seriál L’Etape by Tour de France se rozrostl na všechny kontinenty, závodů už je několik desítek. Vnímáte výjimečné postavení projektu nejen v rámci cyklistické komunity, ale obecně u veřejnosti?
Celý koncept má mimořádný potenciál k propojení cyklistické komunity. A k jejím rozšíření. Svědčí to o síle značky Tour de France. Má obrovskou moc. Větší, než si uvědomujeme. Italské Giro je skvělé. Nicméně je pro fanoušky sportu. Tour de France je pro všechny.
Pokud budete 15. června na startu kopcovité etapy nebo následně 17. srpna v pelotonu horské, s jakými ambicemi?
Mojí motivací určitě není sednout si na kolo, hrábnout na dno sil a jet doraz. Motivují mě velké alpské kopce, kde si mohu připomenout výkony z profesionální kariéry, když jsem byl v totálním vypětí. Baví mě vysokohorské průsmyky. Tam dokazuji sám sobě, že nejsem na odpis. Ale nemám potřebu poměřovat se v pelotonu, klást si cíle v rámci hromadných akcí. Pro mě není myšlenkou L’Etape, že budu viset za oči v nějaké rychlé skupině nebo si něco dokazovat předjížděním hobby cyklistů. Vždyť jsem jeden z nich. Pokud pojedu, tak jako součást cyklistické komunity. Kolo, respektive cyklistika má obrovský přesah, pokud se vše správně uchopí.
Pro vás jde o celoživotní náplň, protože z dráhy profesionálního cyklisty jste plynule přešel k roli televizního komentátora. Současně se podílíte i na charitativních cyklistických projektech pro nemocné s rakovinou.
Já jsem po kariéře zjistil, že neumím nic jiného než jezdit na kole. Třikrát jsem studoval na vysoké škole, ale naštěstí jsem dostal příležitost využít cyklistiku v úplně jiné rovině. Myslím, že jsem se naučil uchopit kolo jinak než ze sportovního pohledu. Je to prostředek k rozdávání životní motivace. Pro mě už šest let v podobě motivačních charitativních akcí po celém světě, které dělám pro lidi bojující s rakovinou.
Jak se z profesionálního cyklisty a televizního komentátora stane projektový manažer agentury na motivační přednášky?
Ještě během kariéry mě zkontaktoval Brian Walton, bývalý skvělý cyklista, jestli se nechci přidat k jeho programu zaměřenému na mentální trénink. V rámci našeho hlavního projektu se za pomoci cyklistiky a správného mentálního nastavení snažíme nejen onkologicky nemocným lidem ukázat, že je možné rakovinu porazit. Často jsou účastníky lidé, kteří na kole nikdy neseděli nebo o cyklistice vůbec neslyšeli. Ale teď v ní nachází jiný přístup k životu.
Co přesně je vaší náplní coby bývalého závodníka?
Projekt běží na čtyřech kontinentech a trvá vždy půl roku. Já mám na starosti Evropu, Jižní Ameriku, a pak Japonsko. Jsem přítomný na úvod, kdy vedu první motivační přednášku. Nejdříve naučím lidi jezdit na kole a vedu motivační přednášky. Pak se vracím uprostřed celého cyklu, který účastníky připravuje na velkou cyklistikou výzvu. Třeba v rámci Spojených států každý rok jedeme z jednoho pobřeží na druhé. Našimi klienty jsou často lidé po chemoterapii, kteří se vrací do života. Nebo lidé setkávající se denně s pacienty. Kupříkladu evropskou část projektu zahajujeme vždy na onkologické klinice v Mnichově, kde jsou děti s leukemií. Ty s námi na kole samozřejmě nejezdí, ale stejně jako jejich rodiče a personál kliniky vnímají přidanou hodnotu našeho programu. Vidí, že na ten těžký boj nejsou sami. A pro mě je možnost vést motivační charitativní akce po celém světě odměnou, že jsem se na kole něco naučil.
