Výrostci fotbalové Sparty halekají, jako by jim patřil svět. Přitom je to „jen“ liga, jak se dá vyčíst z jejich triček s nápisem MISTŘI. Strahovský stadion, co pamatuje lepší časy, je jejich tréninkovou bází, ale ta je teď v obležení kol a oni v defenzivě: fotbalová jedenáctka proti davu o třech tisících hlav. Toto je slet cyklistů. Toto je L’Etape Czech Republic by Tour de France 2023.
Celý ten pražský cyklistický trojboj v duchu Tour de France načala dlouhá, 142kilometrová štreka. Petr Čech před nastartovaným pelotonem stříhá na Strahově pásku, čímž závod slavnostně zahájí. Druhý kousek si na památku odnese Martina Sáblíková, načež rychle spěchá změnit outfit, protože brzy bude taky závodit.
Martina Sáblíková rozdávala autogramy
Jestliže loni trojnásobná olympijská šampionka v rychlobruslení „dlouhou“ vyhrála, letos se na ni prezentovala s jiným záměrem – rozdávat po cestě autogramy. „Mám za sebou těžké soustředění a rozhodli jsme, že by nebyl dobrý nápad jet full gas.“ A tak ji tentokrát víc než obě nohy dohromady musí bolet ruka. Nesčetněkrát totiž fixou vymaluje velké S a za ním svých pár klikyháků na památku. „Mám za sebou všechny tři ročníky a ten letošní jsem si užila suverénně nejvíc,“ řekne nakonec, když dorazí půl hodiny po své nástupkyni na trůnu Denise Slámové, bývalé atletce, dnes už elitní silničářce.
Motorhome týmu ATT Investments bublá v předposlední zákrutě tratě, za pár hodin tu borci pardubického mančaftu pojedou pro double: Jakub Otruba pro triumf, jeho maďarský kolega Martón Dina, který z domova putoval na start 8 hodin vlakem, pro druhé místo. Nebýt třetího Petra Fialy, byl by to pro „investory“ jednobarevný výsledek, protože pod pódiem se poskládali Turek, vítěz prvního ročníku, pak Kašpar a Jakoubek. Loňský vítěz Michal Kollert dojel tentokrát jedenáctý. „Byla to skvělá příprava na mistrovství republiky, které mě nyní čeká,“ povídá Otruba a neskrývá u toho nejvyšší ambice: „Vyhrát, to je jasné.“
Ďábel Didi je zase jednou neskutečně energický, v červeném hábitu a s trojzubcem předvádí svoji gymnastiku, kolena u brady, oči vykulené, jazyk vyplazený. Tomáš Bábek stojí opodál a má jedinou ambici. Když si na startu stovky poměřuje objem stehen s maskotem od Škodovky, snadno pochopíte, co je jeho silná stránka. Pro dvojnásobného medailistu z dráhařského mistrovství světa byla rychlost povoláním a tak jeho magnetem je Žilina. Ne slovenská, ta středočeská, kde se uděluje zelený trikot nejlepšího spurtera za nejrychlejší průjezd měřeným sektorem.
„Jestli tam dojedu,“ dumá, ale brzy má ukázat, že toho není mnoho, co by po letošním ukončení kariéry zapomněl. Jen co ze střechy ředitelského Enyaqu odmává zelená vlajka ostrý start, Bábek demonstruje sílu svých pístů a jeho nástup nikdo nestihne.
Zdeněk Štybar v roli domestika
Ján Svorada patřil pár let nazpět k nejlepším spurterům planety, ostatně na světě není mnoho těch, co kdy zvedli ruce na Elysejských polích, kde tradičně finišuje Tour de France. Pro sprintery svatý grál. Duelu s Bábkem se však taktně vyhýbá a nabízí své služby: „Klidně to Tomášovi rozjedu.“ Té role se ale nakonec ujme jiný slavný šampion, Jiří Ježek. Už kilometr před začátkem sektoru jede Bábkovi špici. „Jako by nevěděl, jak mě to za ním v háku bolí.“ Ale zelená bude doma, nikdo už Žilinou neproletí rychleji.
Svorada mezitím bojuje o kus dál. „Hezky to odsýpá, co?“ veze se Svorada po větru prvních kilometrů. Nic z toho, co mu vyneslo tři etapy z Tour de France ani jako padesátník nezapomněl. Schovaný v háku, aby ani watt neutratil zbytečně, a přesně tak vpředu, jak je to potřeba, aby se závodník vyhnul potížím, které balík generuje. Až ke konci ho první skupina odpáře. „Ale hezky se mi jelo,“ řekne.
Zdeněk Štybar poprvé od operace zúžené tepny v kyčli nasadil na kolo startovní číslo a po všech těch fackách, co poslední dobou dostával, mu ta zdánlivá maličkost přinesla úsměv. „Noha? Hmm, už bylo líp,“ říkal, ale zase jednou se projevil jako bojovník, co to ani v 37 letech nevzdává. „Jasně že jo, chci ještě letos závodit. Moc bych si přál startovat na Vueltě, dělám pro to všechno.“
Protentokrát dostal profík australského Jayca na týmové poradě jiné instrukce – dělat domestika. Ale takového, co ho dělal rád, protože na nejkratší distanci 65 kilometrů pracoval proti větru pro svého tátu. „Ráno mi říkal, že se bojí, abychom měli průměrnou rychlost aspoň 20 km/h. Já mu říkal 22 a nakonec to bylo 24. Takže spokojenost.“
A to všechno navzdory defektu, co staršího ze Štybarů zabrzdil už na třetím kilometru. „A co myslíte – profík měl jen bombičku se stlačeným vzduchem, ta byla hned prázdná a pumpička nikde. Ale nakonec jsme se pomoci dočkali.“
L’Etape 2023: Pozitivní šílenství
Nejdřív Hostivice tam, co je ostrý start. Hukot. Pak Jeneč a zase. Unhošť a tak dál a dál, až zase na zpáteční cestě Svárov, Červený Újezd nebo nakonec Břve, než peloton vdechne Praha. A všude to hučí. Na šutr nafoukanými galuskami na jedné straně a na druhé řehtačkami, potleskem a… Pochopením.
Praha a její západní okraj cyklistiku přijaly a fandily, sedmnáctka oficiálních fanpointů a stovky těch ad hoc byly povoleným dopingem pro morálku. „Jedním slovem nádhera,“ rozplývá se Bábek. „Nevěřil bych, jaké pozitivní šílenství dokáže takový projekt v Česku vzbudit.“
Titulní foto: Gabriela Trousilová
