Jaká je nejtěžší cyklistická disciplína? Tři bývalé šampiony jsme požádali, aby se zamysleli. Na dálku se přeli o to, které že odvětví cyklistiky je nejnáročnější z pohledu tréninku, tvrdosti závodů i pádů. A které se naopak vyplatí provozovat, protože má zajímavou výplatnici. Každý z nich logicky „kopal“ za svoji disciplínu, ale ve finále lze zase jen zopakovat starou pravdu, tedy že cyklistika je jen jedna. Tvrdá, ale krásná. Tak ať vám i v novém roce dělá radost…
Jaké jsou nároky různých disciplín, které cyklistika sdružuje? Vybrali jsme ty z českého pohledu nejzásadnější, v nichž se nejvíce projevuje fyzický fond, který považujeme za synonymum tvrdosti. A s nadsázkou a odlehčeně jsme se za pomoci Zdeňka Štybara, Jaroslava Kulhavého a Tomáše Bábka pustili do úvah.
Na silnici jde o letitou přípravu a vytrvalost, na horských kolech se přidává kuráž, dráhová cyklistika na kole s jedním převodem a bez brzd zase vyžaduje výbušnost, vysokou kadenci a milimetrové ovládání závodního stroje. Co ale všechny šampiony spojuje? Trénují 365 dnů na jeden vrcholný soutěžní den.
Zima bez střechy
Je dvojnásobným mistrem Evropy, českým šampionem byl dokonce sedmatřicetkrát. O to větší uznání dráhový sprinter Tomáš Bábek zaslouží za to, v jakých podmínkách svoji mistrovskou formu budoval.
„Každá disciplína má něco do sebe,“ spustí s respektem ke svým kolegům z poroty. Nakonec ale hovoří o svém mrazivém údělu. „Z pohledu tréninku je v tuzemských podmínkách nejtěžší dráha. Nemáme vlastní krytý velodrom. A trénovat v minus dvou či třech stupních je fakt těžké. Když při takové teplotě musí dráhař jezdit těžké intervaly, jde vážně o pořádně těžkou zkoušku morálky.“
Debata o zastřešené dráze se vede roky. Pražský Motol je polovičaté řešení, protože má jen 200metrovou délku, a velodrom Favoritu Brno, kde má Bábkova Dukla svoji tréninkovou bázi, je starý a zastřešený jen zčásti. Brno sice má už projekt na nový velodrom, ale kdy ho postaví?
„Zažil jsem takových tréninků mraky, tudíž přesně vím, o čem mluvím,“ říká Bábek. „Někdo namítne, že lze tuhle část přípravy absolvovat na trenažéru. Ano, je to skvělý trénink, ale není plnohodnotný. Zvlášť v případě dráhaře člověk bojuje s posedem, s aerodynamickou pozicí a nevnímá tolik tu rychlost. Tudíž dva tři tréninky na trenažéru možné jsou, ale když je pak nečas delší dobu, už se musí na dráhu. Zkoušeli jsme to i v minus deseti, ale to už vážně nešlo.“
Ačkoliv Bábek dýchá za svoji disciplínu, neomezuje se jeho pohled jen a pouze na dráhové furtošlapy a zatáčku doleva. „I já prožil spoustu hodin na silničním kole, ale nikdy mě nelákalo změnit disciplínu,“ ujistí. „Mně nikdy nešly kopce. Ale fakt nešly, takže tím bylo dané, že prostě musím zůstat na dráze. A pokud jsem měl pocit, že něco postrádám, sedl jsem na bika nebo právě silničku a přípravu si zpestřil.“
Terén, asfalt, nebo obojí?
Zvlášť v poslední době a v podání tří z největších hvězd cyklistického pelotonu je to téma aktuální. Van der Poel, Van Aert a Pidcock, všechno mistři světa, kombinující letní silniční cyklistiku se zimním cyklokrosovým terénem. A stejně to dělá Zdeněk Štybar, trojnásobný mistr světa v terénu a mimo jiné vítěz etapy na Tour de France.
Cyklokros je jeho mládí, silnice zase tvořila nejslavnější roky. A tak těžko zvažuje „vítěze“ v soutěži o nejtěžší cyklistickou disciplínu. „Počasí, nervozita, stres, tlak na vítězství,“ říká k silnici a druhým dechem přidá: „A cyklokros je těžký v tom, že musíte být na špičkové úrovni od září do konce února. Tam, co si neodpracujete, to nemáte. Každý jede sám za sebe a co tomu dáte, to se vám vrátí ve výsledku. V tomto je cyklokros spravedlivější. Na silnici tomu můžete dávat čím dál víc, ale ani tak nemáte zaručený výsledek. A naopak i když jste třeba na devadesáti procentech, tak vás to někdy může z balíku vyplivnout dopředu tak trošku omylem. A můžete bojovat o etapové vítězství.“
Šest hodin v dešti…
Jestliže Bábek hovořil o klimatických těžkostech v tréninku, Štybar a spol. znají mrazivé podmínky i v závodech. A zase srovnání: „V cyklokrosu to klouže a je zima, ale pořád jen hodinu. Kdežto když jedete klasiku Gent-Wevelgem na 270 kiláků, jsou tři stupně a průtrž mračen, je to mnohem horší, než jet hodinu v krosu.“
V jednom má ale silnice nad krosy navrch, což i Štybar stihl žel bohu poznat. Když spadnete v terénu, pak většinou do měkkého a navíc ještě ne v takových rychlostech. „Na silnici ale hromadné pády nemáte úplně v ruce. Navíc rychlosti jsou mnohem vyšší. On je rozdíl spadnout v rychlosti pětadvacet kilometrů za hodinu do bahna či písku nebo v šedesátce ve spurtu na asfalt.“
A když jsme v úvodu slíbili pohled do peněženky, má Štybar taky co říct. Svého času si coby mistr světa mohl v terénních závodech říkat o zajímavé startovné, silnice naopak je královskou a tedy nejlukrativnější disciplínou. „Když jste na úplném vrcholu na silnici a nebo na vrcholu v krosu, tak silnice je o něčem jiném,“ srovnává Štyby. „Pokud jste lehce pod vrcholem v cyklokrosu a nebo nováček na silnici, pak je určitě cyklokros lepší.“
Kratší a našlapanější
Když na kole začínal, jeho cross-country horských kol se v elitní kategorii jezdilo třeba na 2,5 hodiny. Zato dnes? Sprint o hodinu kratší. I to stálo za tím, že v závěru kariéry Jaroslav Kulhavý, ten slovutný cyklistický diesel a olympijský vítěz, nedokázal na nový trend zareagovat.
„Tréninky, ať už vytrvalostně nebo silově, jsou náročné, musíte strávit hodně času v sedle i v posilovně,“ říká Kulhavý. „A jak se XC vyvinulo, je to skoro downhill, jaký se jezdil před pár lety. Horská kola nejsou jen o vysoké výkonnosti, ale hodně i o technice.“
Podobně jako Štybar i Kulhavý zná následky karambolů. Vždyť jen letos musel čekat, než mu sroste klíční kost a pak i zápěstí. „Někdy se padá do měkkého a jindy na kameny. Nebo trefíte strom. Překážek je na trati nespočet,“ připomíná a souhlasí s pohledem kolegy ze silničního pelotonu, do nějž taky občas nahlédl: „Možná největší výhoda pádů na biku je v tom, že v lese si za ně můžete sami, kdežto na silnici je neovlivníte. A ze silnice si vždycky nějaké zranění odnesete.“
Spolu s evolucí tratí se měnila taky podoba výsledkových listin. „Protože poslední roky se náš sport strašně zprofesionalizoval a je to v závodech vidět právě na rozestupech. Dřív bylo v deseti minutách třicet lidí, dnes jich je dvakrát tolik, pole se zkvalitňuje, všichni mají víceméně podobné podmínky a vyrovnali se jeden druhému.“
Přesto kdyby Kulhavý věděl, co ví dnes, a mohl se vrátil o čtvrtstoletí nazpět, vybral by si znovu disciplínu svého srdce. „Všeobecně se za královskou disciplínu bere silnice. Tour de France a další závody jsou prestižnější. Ale může to být někdy taky nuda, což ostatně říkal i Sagan. A já s ním souhlasím.“
