Ta momentka se stala jedním ze symbolů letošního Roubaix: vítězný Mathieu van der Poel se spolu s druhým mužem závodu, svým stájovým kolegou z Belgie Jasperem Philipsenem solidárně (nebo snad provinile?) skláněl nad Němcem Johnem Degenkolbem ležícím na trávníku uprostřed velodromu. Rozškubaný dres, oči skryté za skly brýlí a ty zase pod dlaněmi. Kdyby se ten obrázek mohl hýbat, viděli byste, jak se Němci trhavě hýbe břicho. Vzlykal a do trávníku se vsakovaly jeho slzy.
Degenkolb částečně plakal fyzickou bolestí, protože tento závod bolí i šampiony ve vrcholné formě. Možná o něco víc ho bolelo tělo z jeho spektakulárního salta do rigolu mezi diváky, co ho kousek od finiše vyautovalo z boje o vítězství.
Zdaleka nejvíc ho určitě bolelo srdíčko, protože takhle blízko v Pekle severu už možná nikdy víc nebude. On, vítěz z roku 2015, se zase jednou ve 34 letech rozpomněl na někdejší formu, kterou ale zastavil karambol.
Než ale aby marně hledal viníka, nakonec jen pronesl: „Prostě závodní incident. Jsem zklamaný, ale být v první skupině v takové společnosti pro mě hodně znamenalo. To si budu pamatovat do konce života.“ A i den poté, kdy vydal toto prohlášení, bylo znát, že při vzpomínce na krutý den v pekle nabírá.
Nejobyčejnější z lidských emocí prýštila nezadržitelně ven podobně jako tenkrát, kdy mu v roce 2014 unikl vinou last minute defektu jiný vysněný vavřín, triumf v klasice Milán-Sanremo. „Největší zklamání mého cyklistického života,“ říkal a plakal u toho. Rok se ale s rokem sešel a německé slzy se koulely zase na opačné straně spektra emocí, tentokrát té oslavné. Degenkolb na velodromu v Roubaix, tam co nyní prožíval trauma, slavil konečně své prvenství.
Syn rolníka v maillot jaune
A nebo co tenhle příběh… Pamatujete loňskou Kodaň, odkud se na svoji červencovou pouť vydala Tour de France? Že tenkrát doma u malé mořské víly pršelo a asfalt se nebezpečně leskl, největší pušky přistoupily k zahajovací časovce s respektem. Vyhrát závod první den nemohly, ztratit ho v sanitce rozhodně ano.
A tak třináctkou kodaňských kilometrů nejrychleji proplaval Yves Lampaert, který sotva na startu patřil mezi desítku top favoritů. A první místo v první etapě nejslavnějšího závodu planety znamená co? „Já budu mít žlutý dres,“ koktal Belgičan do kamery a brada se mu třásla. „Já, syn obyčejného rolníka z Belgie.“ Ani on nedokázal slzy zadržet. Taky byste je po tolika letech marných snah neudrželi.
Irský sprinter Sam Bennett, když se konečně po sedmi letech, kdy málem s cyklistikou skončil, dočkal premiérového triumfu na Tour de France, bulel. A pak se omlouval: „Sorry, byl jsem jako ufňukánek.“ Měsíc nato jeho krajan Dan Martin vyhrál zase na Vueltě a tweetoval omluvu za to, že „dopustil, aby ho přemohly emoce“.
S pláčem jsou výhry i porážky památnější
Že vám to k těm tvrďákům na kolech nesedí? Že je den co den vidíme trpět bolestí, spadnout a odřené hned zase naskočit do sedla, aby jim peloton nadobro neujel? Málokdy ukážou slabost, ale když ano, přidávají k nim omluvy. Proč ale? Nač v sobě dusit pocity a raději světu ukazovat kamennou tvář?
Je za tím společenské vnímáni samců jako těch silnějších, co přece na veřejnosti neodhalují svou duši, ale i relikt sportovní tradice. Výše, rychleji, silněji. Nikoliv slabošsky. Nejsou tohle ty olympijské ideály o síle těla a ducha?
V cyklistickém sportu se musíte přizpůsobit: jez těstoviny, nemluv a makej. A doufej, že se za pár let dostaneš na špičku. Kdo ví, pak bude souhlasit, že cyklistika bolí. A jistě pak taky pochopí, že někde cestou můžou emoce nekontrolovaně vyhřeznout. Ať se to sluší, nebo ne.
Co je ale na celé věci kolem slz a mediálních omluvenek to nejlepší, je, že celá cyklistika by těmto „ufňukánkům“ vlastně měla za ten jejich kus lidskosti poděkovat. S ní jsou přece výhry i porážky památnější. Dokonale funkční stroj nikoho nenadchne, to spíš důkaz, že i pod slupkou tvrďáka je obyčejný, zranitelný člověk jako my všichni u silnic, kteří tam na své šampiony čekáme. Jednou s potleskem k oslavě radosti, jindy s pochopením k bolesti jejich slz. Takže, pánové profesionálové, máte svolení plakat. A netřeba za to omluv.
