Z Brna do Singapuru – Majkův zápisník: Samopaly v Bulharsku mě trošku vyděsily

Autor: We Love Cycling

Z Brna do Singapuru! Michal Kamermeier alias Majk na cestách absolvuje v sedle horského kola bláznivou cestu napříč zeměkoulí, aby si splnil sen a pomohl charitativnímu projektu Jedna se počítá. Jak probíhá jeho bitva s trasou dlouhou třináct tisíc kilometrů?

„Už jsem projel Srbsko, Chorvatsko, Bulharsko, Řecko a ukrojil první kilometry z Turecka. A průjezd Bulharskem byl skutečně hodně silným zážitkem. Hned na úvod se mi podařilo naprosto neúmyslně zajet do vojenského prostoru. Nešlo by o nic dramatického, kdyby zrovna neprobíhalo armádní cvičení a nevyskákali na mě vojáci se samopaly. A nikdo z nich neuměl anglicky.

Bylo tak hodně složité vysvětlit, že mě do daného prostoru zavedly mapy.cz a navíc nikde nebyla jediná cedule upozorňující na civilistům zapovězený prostor. Dostal jsem se přitom docela daleko a ujel nějakých patnáct set metrů, než mě zastavili.

Doprovod s majákem

Já sice viděl střelnici, ale ani náhodou mě nenapadlo, že bych mohl vjet přímo do cvičení. Nikde nebylo slyšet nějaké zvuky připomínající armádní cvičení.

Naštěstí byli všichni v klidu. Já jim pořád opakoval Sofie, Sofie… Nakonec na mě jeden z vojáků mávnul, skočil do nějakého gaziku a měl jsem doprovod s majákem k nejbližší veřejné silnici. A cestou jsem viděl dva autobusy plné vojáků.

Přejezd Bulharska dal jasnou odpověď na opakující se otázky, proč jedu na horském kole. Buď jsem se pohyboval po kostkách připomínající slavné úseky klasiky Paříž-Roubaix nebo po silnicích I. třídy, které byly totálně rozbité. Takže bulharské polní cesty byly vlastně vysvobozením. Odpružení horského kola bylo pro moje ruce i zadek balzámem.

Srbsko nebylo hrozné z hlediska kvality silnic, ale ukázalo se, jak temperamentní a současně netolerantní jsou tamní řidiči vůči cyklistům. Teoreticky se v zemi vyskytuje 300 kilometrů Dunajské cyklostezky. Ve skutečnosti tam žádná není a jede se po hlavní silnici. A když kolem člověka sviští auta a zejména kamiony stovkou, jde o hodně nepříjemný zážitek. O odstupu si člověk pochopitelně může nechat jenom zdát.

Komunikace je problém

Každopádně cesta představuje gastronomický zážitek přesně podle očekávání. Ochutnal jsem jídla, která bych si na dovolené nedal, protože bych takový kalorický nášup nespálil. Ale v sedle kola? Nemám důvod si něco odříkat a mohu ochutnávat prasárny nejvyššího kalibru.

Balkán byl hlavně o masové stravě, přičemž dominovala jídla smažená či grilovaná, ale nebylo to nic lehkého do žaludku. V Turecku je hodně zeleniny, všude je grilované maso. A ceny jsou mimořádně příznivé. Zatím jsem pouze deset kilometrů za tureckými hranicemi, ale jídlo je velice pestré. A uchvátil mě zdejší čajový lomcovák. Sklenička černého čaje v přepočtu za pět korun…

Jediným zádrhelem celé cesty je komunikace. Nikdo nemluví anglicky. Byl jsem nemile překvapený, že pokud vyrazím někam na kávu, jídlo nebo pivo, absolutně si nepokecám. To je hodně špatné. Ale doufám, že se vše zlepší v Istanbulu, kam dorazím během čtvrtka. Dám si tam tři dny volna. Mám v nohách dva tisíce kilometrů. Už musím dopřát tělu regeneraci.“