Život 20letého cyklistického talentu, co zrovna zahájil velkou kariéru, by měl plynout bez starostí a obav, jen se sny a velkými ambicemi. Jenže Andrej Ponomar, nový rekrut formace Arkéa-Samsic, není jako jeho vrstevníci. Má sice za sebou dva starty na Giru, nově i worldtourovou smlouvu v kapse, ale k tomu hlavu plnou temných myšlenek. Pochází totiž z Černihivu…
Je to rok, co na Ukrajině odstartovala speciální operace, kterou konečně už i její strůjce z Kremlu začal nazývat pravým jménem – válka. Tenkrát 24. února 2022 kdy Ponomar (to ještě v dresu italského druhodivizního celku Androni-Giocattoli) zahajoval na jihu Španělska v závodě Gran Camino svoji sezonu, se už ruské tanky valily na jeho město.
Ve strachu a panice vydržel dvě etapy
Černihiv, kde 20letý mistr Ukrajiny vyrůstal, leží jen 60 kilometrů od ruské hranice a má tu smůlu, že stojí na jedné z hlavních spojnic vedoucích z Ruska do Kyjeva, který plánovala armáda zabrat. Stal se terčem útoků od prvních dnů konfliktu a už ten den odpoledne ruské ministerstvo obrany oznámilo, že město obklíčilo a zahájilo jeho blokádu. Ponomarova rodina tím přišla o signál, o wi-fi, se synem ve Španělsku se nemohli spojit.
„Prvních pár dnů jsem nespal. Oni byli tam, já tady, nemohl jsem nic udělat,“ říkal a snažil se motivovat do své vlastní bitvy, té cyklistické. „Na kole jsem si opakoval: Zůstaň silný. Ale na startu třetí etapy jsem pocítil hluboký smutek, bezmoc a osamění. Nedokázal jsem šlapat dál.“
Do Luintry, cíle třetího dějství, už se nedostal. Chtěl se sice předvést víc než v sérii jednorázovek na Mallorce, kde minulou sezonu nastartoval, ale nemohl. Nedokázal vytěsnit, co se děje na východní frontě a jeho městě. A místo toho řešil, jak svou matku a osmiletou sestru dostat pryč z pekla. Otec Vjačeslav se rozhodl zůstat, bral za svou povinnost obranu toho, co nikomu cizímu nepatří – svoji vlast. „Pořád mi opakuje, že jeho povinností je vykopat Rusy z Ukrajiny.“
Ponomar po dramatických událostech loňského února slezl v Galicii z kola a praktiky na ně neusedl, dokud obě ženy nebyly v bezpečí. „Respektovali jsme jeho rozhodnutí a tíhu, kterou si nesl v srdci,“ říkal k tomu sportovní ředitel týmu Giampaolo Cheula. „Nespěchali jsme na něj.“
Šťastné shledání ve Vicenze
Tak to ostatně v tomto týmu dělají vždy, tady vědí, jak pracovat s talenty. Vždyť Androni byla první stáj, ve které v Evropě začínal Egan Bernal, než to dotáhl k trůnu Tour de France.
Mezitím dvě ženy strávily tři týdny v podzemním bunkru, teprve pak jim skupina dobrovolníků z charity v italském Canavese pomohla pryč ze země. Putovaly pět dnů v dodávce se třemi dalšími rodinami jen k polské hranici. Musely se totiž přesouvat po menších silnicích, lesy a pětkrát se taky otáčely, když uviděly ruský check-point.
Po trase Lvov-Polsko-Rumunsko-Slovensko dorazily konečně do Vicenzy, kde má Andrej svůj druhý domov. „Teprve pak jsem je konečně objal,“ oddechl si a říkal: „Vypadaly jako zombie, vyčerpané a vystrašené. Neusmívaly se, uvnitř byly mrtvé. Nechtěly ani vyjít ven, pět dnů seděly doma a jen zíraly do zdi. Každá sanitka, co projela, jim připomněla poplach a bombardování. Už si představovaly, že letí raketa. Život se nám otočil o 180 stupňů.“
A nejen jim, odhadem 14 milionů lidí, tedy třetina populace Ukrajiny před válkou už prchla. A hrubé odhady hovoří o 200 tisících obětí.
Sní o olympijském triumfu
Válka stále neutichla, ale kolo je pro Ponomara únikem a rozptýlením, kdy aspoň na chvíli nemyslí na svoji zem, ale na své vlastní bitvy. Je někdejší mistr Evropy juniorů, stal se jím rok po Evenepoelovi a stejně jako pro Belgičana je i pro něj stěžejním cílem letoška italské Giro.
Těžko ho charakterizovat, protože to umí v kopcích, v klasikářském terénu, zvládne dobře časovku; zkrátka prototyp etapového jezdce. „Ze začátku se chci učit na menších závodech a pak dostat svou šanci na Grand Tour,“ naznačil zatím skromně. „Věřím ale, že jsem ještě nevyčerpal svůj potenciál.“
Když má vybrat závod, který by jednou rád vyhrál, nezaváhá – olympiádu. Kříž, co se mu houpe na řetízku na krku, značí jeho víru: v Boha, víru ve vlastní schopnosti a třeba i v olympijský úspěch. Hlavně ale víru v to, že válka v jeho vlasti a s jeho tátou na frontě brzy skončí. „Ukrajina mi chybí,“ říká bojovník svými pedály, ale má strach: „Zemi můžeme po válce vybudovat znovu, ale kdo naučí naše lidi se zase smát?“
