Richard Gasperotti: Jak jsem sjel do jedového chřtánu sopky Etny

Autor: We Love Cycling

Shora dolů do údolí už nejvyšší italskou sopku sjel. Dovnitř do kráteru to ale zatím nikdo nezkusil. Jako první se do sirné temnoty sopky Etny spustil biker Richard Gasperotti. Přečtěte si o jeho pocitech z první ruky…

Teď bych se měl pořádně nadechnout, ale kvůli sirnému kouři řinoucí se z kráteru musím spíš zadržet dech. Trvá skoro půl minuty, než se změní vítr, který odnese sirný mrak stranou. Když se podívám za okraj, vidím hlubokou díru, z níž vychází dusivý dým. Pokud se v minulosti někdo přede mnou rozhodl sjet nejvyšší italskou sopku Etnu, bylo to vždy z vrcholu směrem ven k jejímu úpatí. Můj cíl leží na opačné straně – přímo do jejího v kráteru.

Lavor s otvorem do pekla

Kráter Etny si představte jako lavor, na jehož dně je otvor vedoucí kamsi do neznáma. Vím přesně, že někde v těchto místech budu muset brzdit, protože jinak bych mohl sklouznout rovnou do pekla. Na co myslím? Především na to, že i když je Etna několik posledních týdnů klidná, může se téměř kdykoli opět probudit, protože patří k vůbec nejaktivnějším sopkám na světě.

Richard Gasperotti
Richard Gasperotti při sjezdu do kráteru Etny.

Její výška se průběžně mění v souvislosti se sopečnou činností. Po erupci v roce 1981 ležel její vrchol ve výšce 3350 metrů, avšak následkem sopečné erupce a uvolnění magmatu došlo k poklesu sopky, takže v roce 2018 její výška činila jen 3326 metrů. V současnosti má sopka hned čtyři vrcholy: Bocca Nuova, Voragine, Severovýchodní a Jihovýchodní kráter.

Obzvlášť opatrný musím být kvůli povrchu, který tvoří lávový štěrk. Už při první zkušební jízdě zjišťuji, že tady nejsem pánem svých řídítek. Štěrk se sype pod koly a stačí drobná chyba a padám přes řídítka. Výsledkem je poranění klíční kosti. Bolí to, ale nemůžu to vzdát. Lidé dole ve městě se mě ptali, proč to vlastně dělám? Proč? Nejspíš protože můžu. A protože to ještě nikdo předtím neudělal.

Najít vhodný termín pro sjezd Etny nebylo snadné. Čekání na příhodné počasí je jak čekání na výhru v loterii, protože Etna je často v mracích a na vrcholu bývá velmi silný vítr. Na podzim se počasí může změnit každou hodinou.

Úžasná zahrada?

Největší překážkou pro výstup nahoru je riziko seismické aktivity. Vulkaničtí průvodci tvrdí, že pokud chce někdo vystoupat na vrchol, krátery sopky by neměly být aktivní po dobu týdnů až měsíců. Naše spojka se jmenuje Giuseppe Coco. Lokální znalec nás na dálku informuje o aktuální situaci, abychom věděli, jestli má smysl vydat se na 2000 km dlouhou cestu. Poté, co mi Giuseppe napíše, naházíme věci do auta a jedeme.

Richard Gasperotti
Richard Gasperotti předvedl na Sicílii výjimečný sportovní výkon.

Na vrchol lze vystoupat ze dvou stran. My jsme volili cestu ze severní strany, která začíná v Piano Provenzana v nadmořské výšce 1800 metrů. Do výšky 2800 metrů nás vyvezl takzvaný „láva bus”. Právě v tomto pásmu končí zóna volně přístupná i bez doprovodu certifikovaného vulkanického průvodce. Kdo chce pokračovat za tuto hranici, bez průvodce se již neobejde. Jeho služby jsou neocenitelné.

Průvodce je během výstupu neustále ve spojení s centrální střediskem za pomoci vysílačky a nepřetržitě dostává čerstvé informace o změnách aktivity vulkánu. Díky svým zkušenostem také dobře zná oblasti, kde hrozí nějaké nebezpečí. Výstup je fyzicky náročný. Kameraman i fotograf si s sebou museli vynést veškeré vybavení vážící hodně přes 20 kilogramů.

Richard Gasperotti
Richard Gasperotti při výjimečném sjezdu do chřtánu sopky Etny.

Konečně jsme nahoře. Ze země vychází kouř. Vnitřní strana kráteru připomíná sytě zelenožlutý koberec. Na první pohled to vypadá jako úžasně živoucí zahrada, ale ve skutečnosti je za zelené zbarvení odpovědná síra, která na povrch vyvěrá z kráteru.

Agresivitu síry poznal na vlastní kůži fotograf Miloš poté, co si během pořizování fotografií na chvíli kleknul. O půl hodiny později mu již koukalo holé koleno z rozpadajících se kalhot. Kouř z vulkánu je chvílemi tak dusivý, že zadržujeme dech.

Richard Gasperotti: Příště snad Stromboli

Stojím na okraji kráteru a po krátkém odhodlání začnu padat dovnitř. Držím pevně řídítka a očima hledám bezpečnou cestu. Mám pocit, jako když sjíždím obřím komínem do kotelny Titanicu. Samotný sjezd trvá jen chvíli. Dole je horko a špatný vzduch. Nahoru se musím vydrápat po svých. Položím si kolo na ramena a stoupám. Dýchám těžce přes roušku. Když se konečně dostávám přes okraj, točí se mi hlava. Ale můžu říct, že jsem sjel do kráteru Etny.

Richard Gasperotti
Richard Gasperotti při výjimečném sjezdu do chřtánu sopky Etny.

Vysilující je i návrat z výšky 3300 metrů zpátky do výšky 1800 metrů. Cesta vede po škvárovém popelu, který se sype a práší. Jak velké jsme měli štěstí si uvědomíme, když dva dny po našem odjezdu napadne sníh a závěje přikryjí Etnu do neprostupné peřiny.

Pokud by sjezd Etny jako důvod pro návštěvu Sicílie nestačil, mohu doporučit nejlepší pizzu od Alfia z Pizzerie Belvedere! A co dál? Rádi bychom v budoucnu zdolali vulkán Stromboli, ale vzhledem k jeho vulkanické aktivitě v posledních letech se náš cíl zdá jako skoro nemožný.

Foto: Miloš Štáfek (5x)