Nenápadný, ale hodně palčivý problém spustila pandemie koronaviru. Byť jsou jisté následky vidět už nyní, ty nejdramatičtější doženou společnost zhruba za deset let. O co jde? Děti během opakovaných lockdownů přestaly sportovat. Omezování aktivit kroužků pro nejmenší a sportovních oddílů všichni zaznamenali. Problém je, že podle dat se třicet procent dětí po obnovení činnosti daných subjektů ke sportu nevrátilo!

Co je příčinou nezájmu dětí o návrat k pohybové aktivitě? Lze je přetáhnout od počítačů zpět na sportoviště? A jak rodinné ratolesti nejlépe motivovat? Situaci rozebírá Vojtěch Hačecký, fyziolog z Centra sportovní medicíny.

„Děti získaly během domácí výuky zcela jiné návyky. Seděly u počítačů i v době, kterou normálně trávily ve třídách a se spolužáky, takže přišly o základní pohybové návky. A začaly pařit hry. Protože najednou mohly přestávku i každou volnou chvilku využít k hraní. Vítězem pandemie tak je sice sport, ale bohužel e-sport.

Cyklistika zažívá renesanci

Oddíly, zájmové spolky i kroužky při školách zaznamenávají v přítomností na trénincích obrovský odliv. Nejvíce trpí vnitřní sporty, protože byly zavřené delší dobu. Venkovní aktivity mají pozici lepší.

Jeden z mála sportů, který paradoxně z pandemie těží je cyklistika. Zažívá obrovskou renesanci a pokud situaci správně uchopí kluby i trenéři, může z toho do budoucna těžit. Měla a má totiž obrovskou výhodu v možnosti provozování prakticky bez omezení.

Děti
Děti během pandemie ztratily pohybové návyky. Cyklistika paradoxně zažívá boom. Foto: Michal Červený (2x)

V součtu došlo k odlivu přibližně třiceti procent dětí, které už se k pohybovým aktivitám nevrátily, což je hodně dramatické číslo.

Nejkritičtější situace je v ročnících, kdy jsou děti kolem puberty. V práci s počítačem jsou velice zdatné. A k tomu se přidává vzdor, proč dělat něco, co není povinné.

Trenéři či učitelé se snažili dělat fyzické tréninky, sestavovat plány a posílat je dětem. Jenže problém u dětí je, že si chtějí hrát. Když je nezaujmete, logicky odmítají plnit úkoly.

Na černou díru dojde za deset let

V profesionálním sportu na tuhle černou díru způsobenou lockdownem narazíme přibližně za deset let až současní vrcholoví sportovci budou končit kariéry a jejich místa budou zaujímat zástupci „covidové“ generace, která neměla kde trénovat. Slabou útěchou je fakt, že půjde o problém celosvětový.

Důsledkem odlivu dětí od sportu pochopitelně nebude jen ohrožený „medailový výlov“ na velkých sportovních akcích, ale i zhoršení zdraví v populaci. Pokud třicet procent generace ztratí zájem o pohybovou aktivitu, jde pochopitelně o obrovský problém i z hlediska zdravotního.

Relativně dobrou zprávou je, že situace už o moc horší nebude. V kolektivech už došlo k tak velké selekci, že k dalšímu odlivu by docházet nemělo. Ovšem špatnou zprávou je, že u některých ročníků děti s jistými sporty ani nezačaly. Protože pokud se s třeba s hokejem nezačne v rozmezí šesti sedmi let, má dítě do budoucnosti obrovský výpadek. Zejména z hlediska techniky. Hokej mi přitom posloužil jen jako příklad. Podobně tíživá situace je v plavání i dalších sportech.

Táta a máma na gauči? Špatná motivace

Názorů, jak situaci zvrátit, je hodně. Ale zaručený recept nemá nikdo. Základem je rodinné prostředí. Děti jsou v normálně fungující společnosti zvyklé kopírovat rodiče a jejich chování.

Pokud uvidí tátu i mámu rozvalené na gauči, motivaci jim to nepřidá. Jestliže před sebou budou mít sportující rodiče, půjde o první stimul. Ideálním případem je pochopitelně rodina sportující pohromadě. Primární podnět k pohybové aktivitě u dětí musí vzejít od rodiny.

Jen hrstka dětí si sama od sebe řekne, že se chce věnovat konkrétnímu sportu. Spíše volí na základě možností, které vidí.

Děti si chtějí hrát. Dopřejte jim zábavu.
Děti si chtějí hrát. Dopřejte jim zábavu.

Současně není vhodné děti k něčemu nutit. Pohybová aktivita by je měla bavit. Snažte se je směřovat, dopřejte jim čas.

Jde pochopitelně o zkoušku i pro trenéry. Jejich přístup, umění motivace. Protože není tajemství, že po lockdownech nemají děti stejnou startovní čáru. Některé děti tréninkové plány plnily svědomitě, jiné částečně a další vůbec.

Ovšem učitelé či trenéři by neměli děti trestat. Nebo se zaměřit jen na ty, které jsou dobře nachystané. Nekřičte, nekritizujte, neselektujte. Povzbuzujte. Komunikujte. Snažte se nadchnout a zapálit oheň pro sport i v těch, které se musely k návratu přemlouvat. Zejména v těch. A hlavně dětem dopřejte radost z pohybu, radost ze hry.“

Vojtěch Hačecký, sportovní fyziolog z Centra sportovní medicíny, specializující se na individuální tréninkové programy. Vicemistr světa v dráhové cyklistice, který část cyklistické kariéry prožil v zahraničí. Nejprve čtyři roky s Centrem sportovní medicíny spolupracoval v pozici závodníka, který se sám trénuje. A poslední dva roky je součástí lékařského týmu pečujícího o olympijské medailisty, ale i prosté hobby sportovce.