Sdílet:

Cyklistika je v Česku sportem číslo jedna. Velký boom zažívá i dětská cyklistika – přibývá oddílů, děti závodí už i na odrážedlech. „Jejich výkonnost je mimořádná. Musíme ale přijít na to, jak je u cyklistiky udržet,“ říká Martin Raufer, trenér Velo Akademie v Kladně, v rozhovoru pro We Love Cycling, v jehož druhé části rozebírá způsoby dětského tréninku

Od kolika let děti v současnosti závodí na kole?

Na většině závodů jsou vypisovány kategorie i pro nejmenší, včetně odrážedel. A závodů je tolik, že naše děti se někdy rozutečou v jeden den na čtyři různé akce, to podle preferencí rodičů – někdo to má cestou k babičce, jiný chce cestovat co nejméně, další sbírá body do celoročního seriálu. Pořadatelská úroveň je různá, liší se i podoba tratí. My si hodně vybíráme a dáváme přednost akcím, kde je pohoda a přátelská atmosféra.

Jak vypadá klasický trénink? Nejmenší děti začínají na MTB kolech?

Snažíme se, aby byl každý trénink úplně jiný. Máme každý tréninkový den šest skupin rozdělených podle zdatnosti, a tomu se přizpůsobuje jejich náplň. S nejmladšími pilujeme základy a nejstarším někdy ukážu, jak by mohl vypadat klasický trénink na silnici s intervaly a vodícím motocyklem, přičemž mně k tomu stále stačí jet na kole. Dosud jsme jezdili po lese, ale v Kladně během půl roku vyrostly dva pumptracky, takže využíváme i je. Na spadnutí je také budování tréninkových trailů v těsné blízkosti města. Děti jezdí na horských kolech, to je dnes základ. Vždyť i loňský vítěz Tour byl až do přestěhování z Kolumbie do Itálie jen biker. Většina cyklistů začíná na horském kole, na silnici se přesouvají přes cyklokros.

Kdy se láme, kdo bude v jaké disciplíně závodit?

Myslím si, že děti by až do juniorského věku měly jezdit všechno. Za nejideálnější disciplínu pro ty nejmenší považuji BMX, to bych kombinoval s MTB, dráhou i silnicí co nejdéle. Ale podle mého názoru je to zbytečně raná specializace na jedné straně, nedostatek obecné vytrvalosti a obyčejného pohybu na straně druhé. Myslím, že to, k jaké disciplíně děti nakonec sklouznou, je obrovskou náhodou a vlivem okolí. Záleží, v jakém oddíle vyrůstají, co jezdí jejich kamarádi a podobně.

Jakými dalšími sporty se snažíte v oddíle cyklistiku kompenzovat?

Od listopadu do března chodíme do tělocvičny, kde děláme úplně všechno. Hlavně obratnost. V sezoně stačí dva tréninky na kole týdně. Na soustředění nebo na příměstském táboře jsme měli nataženou slacklajnu, máme kladinu a spoustu míčů. Chceme, aby děti pracovaly na rovnováze a koordinaci – tedy zkoušely žonglovat. V průběhu karantény jsme na webu každý den zveřejňovali tréninky s novými prvky, jen jejich opakování by jim vystačilo na několik let. Jestli to doma dělají, je jen na nich. A v jiných dnech doporučujeme, ať dělají cokoliv v přírodě – běžky, brusle, chůze, běh, plavání. Podporujeme děti, aby docházely i na jiný sport. Na koordinaci je vynikající karate či gymnastika.

Nebojíte se, že vám utečou k jiným sportům?

Takhle uvažovat by bylo krátkozraké. Čím víc toho dítě pozná, než se rozhodne pro cyklistiku, tím pevnější jeho rozhodnutí bude, a tím lépe se nám pak bude pracovat. Jezdit na kole jen proto, že nikdy nic jiného dítě nepoznalo, je smutný osud.

Byl jste trenérem české reprezentace horských kol. Proč jste toho po roce nechal a později se oklikou vrátil k dětem?

Reprezentační trenér je v takto nastaveném systému především řidič dodávky a koordinátor, řekněme manažer. Každý jezdec má svého týmového trenéra, osobního nebo kondičního trenéra, psychologa a v poslední době třeba i speciálního trenéra techniky. Mě baví být přímo v akci a vidět výsledky své práce naživo. Dlouho jsem hledal cestu zpátky a čekal na ni. Práce s dětmi je přesně to pravé, děti se zlepšují před očima, udělají přesně to, co jim člověk řekne a okamžitě vnímají změnu. Zpětná vazba i uspokojení je okamžité a nedá se s ničím srovnat. Věřím, že někoho přivedu až k velkým úspěchům. Že jsem schopen připravit někoho, kdo vyšplhá na svůj osobní vrchol, ale už ta cesta, ta každodenní práce, je strašně zábavná.

To zní výborně, ale jak mají rodiče poznat kvalitní cyklistický oddíl?

Určitě jich je obrovská spousta, ale rozpoznat kvalitu je těžké. Je třeba začít u sebe –  definovat si pro sebe, co od oddílu očekávám. Okamžité úspěchy a medaile? Dobrou partu a kamarády? Zajímavý program? Zdravý základ a potenciál do budoucna? Skutečně vynikající přípravku pro sportovní úspěch v dospělém věku? Já bych se rozhodně nedíval do výsledkových listin. Hovořil bych s trenéry a dalšími rodiči, dal bych přednost klubu, kde mám s rodiči podobný pohled na věc. Samozřejmě hraje roli i zkušenost a odbornost trenérů. Problémem bývají ambiciózní rodiče, kteří trenérův způsob vedení dětí nerespektují. Každý to vidí jinak, každý chce něco jiného.

S tím se setkáváte často?

Někteří naslouchají víc, někteří méně, někteří se mnou možná ani nesouhlasí, nevím. Někteří jsou naopak skvělí. Obecně platí, že jejich děti budou takové, jaké životní limity jim nastaví.

Vidíte mezi svými svěřenci velké rozdíly? Velké talenty?

Rozdíly jsou obrovské, ale neříkal bych tomu talent. Vzrůst, vývoj i mentální zralost jsou velmi rozdílné i v rámci jedné věkové kategorie a pokroky jsou skokové. Výsledky závodů vypovídají především o tom, jak je kdo vyspělý a jak moc se tréninku věnuje. Odborníci se shodují, že o skutečném talentu – složitém souboru předpokladů pro danou činnost, můžeme mluvit až kolem osmnáctého roku. Talentované děti, to je protimluv. Jsou to jen nadřené, nebo obecně pohybově nadané děti.

Vidím, že je někdo mrštnější a někomu to déle trvá, ale i mezi profesionály jsou velmi rozdílné typy a různé cesty vedoucí k úspěchu. I nemotorové se mohou prosadit. Někdy je docela překvapení, jak rychlým vývojem projde a kam až dospěje sportovec, do kterého byste to vůbec neřekli A ti přirozeně nadaní někam zase zmizí. Neexistuje jeden typ, který bychom označili za talent, a jeden mustr, podle něhož se dá jít. Vždy je to výzva. Baví mě sledovat, co jak kdo dělá, jaké má limity, a přemýšlet nad jejich odstraněním.

A podaří se to často?

Někdy je to složité, ale když na to kápneme, dojde k obrovskému skoku. Pak je to obrovská radost na všech stranách. Chce to ale hodně individuální přístup a neskromně musím říct, že jde nejen o znalosti a zkušenosti, ale také o určitý cit a talent trenéra. A také o ochotu neustále pochybovat, uznávat své vlastní chyby, omyly a učit se a poznávat nové věci. Nevěřím na trenéry na telefonu.

Proč byste rodičům doporučil vybrat pro jejich dítě právě cyklistiku? Pro koho je vhodná?

Rodiče oceňují, že se sportuje venku, v přírodě. Já bych dodal, že nepotřebujete žádné hřiště, ani správce a nájem, nepotřebujete sekat trávu, mrazit led, chlorovat vodu a nepotřebujete se ani na hřiště dopravovat. Zamknete za sebou dveře od domu a sportujete. Šetříte čas a peníze. Nezanedbatelná není ani dopravní funkce. Velice brzo může dopravní význam kola v celé společnosti velice stoupnout a kdo bude umět jezdit, bude mít výhodu. Jízda rozvíjí schopnosti, které se hodí v běžném životě. Patří sem rychlost reakce, odhad rychlosti a vzdálenosti, periferní vidění.

Věřím, že cyklista se chová bezpečněji v řadě jiných životních činností, protože má na ně natrénováno. Zvládá nepohodlí, různé povětrnostní podmínky, umí překonávat diskomfort a bolest, to se prostě v životě hodí. A v době koronaviru je třeba vyzdvihnout, že jízda na kole posiluje dýchací, srdečně cévní systém a imunitu. Navíc kolo je na celý život. Můžete na něm jezdit do vysokého věku, a to i při pohybových potížích. Představte si, že do dvaceti let hrajete třeba házenou nebo vrháte koulí. Neumím si představit, že se ve vás v padesáti zažehne chuť začít zase sportovat, zavzpomínáte si a půjdete si zavrhat nebo dáte do kupy dvě party na mač v házené. Kolo jen oprášíte, nafouknete a jedete. Kolo je vážně fantastická věc. Na celý život!

Jak se cyklistické oddíly perou s financováním?

Peníze samozřejmě chybí. Ale na veřejných financích to stát nesmí, nejde pořád jen natahovat ruku. Je zoufalý nedostatek vzdělaných, kvalitních trenérů a chybí peníze na jejich ohodnocení. Loni jsme neměli kde jezdit, ale za půl roku nám město zafinancovalo dva pumptracky, přihlásili jsme do participativního projektu kraje projekt na stavbu tréninkových trailů a ze 164 projektů jsme byli druzí. Budeme kopat a stavět, a ještě jsme dostali do užívání kus lesa za sídlištěm, kde si můžeme taky ´lítat´, kopat a hrabat. Ale snažili jsme se, město Kladno nám porozumělo a fandí nám. Kdybychom jen psali žádosti a chodili s nataženou dlaní, nemáme nic. Cyklistika je na obrovském vzestupu a je to nejmasovější sport v této zemi. Mým neskromným snem je, aby to jednou byl i respektovaný dopravní prostředek, ale to je trochu jiné téma.

Kdo je Martin Raufer?

Cyklistika je jeho životním osudem. Od pěti let chtěl být profesionálním cyklistou a od střední školy trenérem. Vystudoval trenérství na FTVS UK a prakticky hned dosáhl na samotný vrchol, v osmadvaceti vedl českou reprezentaci horských kol. Po roce ale zjistil, že se v obsahu té profese mýlil a odešel. „Reprezentační trenér je v takto nastaveném systému především řidič dodávky a koordinátor, řekněme manažer,“ dodává. A tak založil časopisy Velo a 53×11 a vede v Kladně cyklistický oddíl Velo Akademie.

Tato stránka používá cookies

Více informací o zpracování Vašich osobních údajů na jejich základě a o Vašich právech naleznete v Informaci o zpracování osobních údajů prostřednictvím cookies a jiných webových technologií. Níže můžete udělit souhlas se zpracování osobních údajů rovněž pro uvedené účely / uvedený účel.