Dnes je to naprostá samozřejmost. Nasadit helmu před vyjížďkou je pro většinu cyklistů stejně automatické jako obout si boty nebo zapnout zip na dresu. Přitom pevná cyklistická přilba, jak ji známe, si své místo v pelotonu musela vybojovat. A její cesta k povinnému používání byla dlouhá, složitá a plná odporu.
Moderní cyklistická přilba váží někde mezi 170 a 300 gramy. Je vyrobena z polystyrenového jádra s vnější skořepinou z PVC nebo polykarbonátu, dobře odvětraná, snadno nastavitelná a splňující evropskou bezpečnostní normu EN 1078.
Jakmile ji jezdec zapne, často ji ani nevnímá. Dnes už většinu cyklistů ani nenapadne vyrazit bez ní. V profesionálních závodech je povinná pro všechny a v Česku pro mladistvé. Od roku 2001 se opatření vztahovalo na děti do 15 let, novela zákona z roku 2008 hranici zvedla na 18 let.
Jean Robic – kožená hlava
Ještě v 80. letech ale vypadala cyklistika úplně jinak. Závodníci jezdili bez ochrany hlavy, maximálně v látkové čepičce. Později se objevily takzvané páskovky – kožené přilby, jejichž pásky byly vyplněné měkkým materiálem, které proslavil například Jean Robic. V pelotonu mu říkali kožená hlava. Takové přilby však poskytovaly jen minimální ochranu.
První moderní pevná cyklistická přilba byla od amerického výrobce Bell v roce 1981 v podobě modelu V1 Pro. Zpočátku šlo spíš o technickou kuriozitu než o standardní vybavení. Do profesionálního pelotonu se pevné helmy začaly nenápadně dostávat až koncem 80. let. Jedním z prvních jezdců, kteří je používali, byl Greg LeMond, trojnásobný vítěz Tour de France, jenž v roce 1989 vozil helmu značky Giro v rámci sponzorské spolupráce.
Když se Mezinárodní cyklistická unie UCI pokusila v roce 1991 zavést povinné nošení přileb, narazila na silný odpor. Cyklisté kritizovali nepohodlí, vyšší hmotnost i vzhled. Mnozí mluvili také o zásahu do osobní svobody. Například Francouz Gilbert Duclos-Lassalle, dvojnásobný vítěz Paříž–Roubaix, tvrdil, že tehdejší helmy byly těžké a nepohodlné. Připomínaly spíš „hrnce na hlavě“ než moderní sportovní vybavení.
Napětí vyvrcholilo během závodu Paříž–Nice. Poté, co byl Francis Moreau diskvalifikován za to, že v horku během stoupání na Mont-Faron helmu sundal, nastoupila další den řada jezdců demonstrativně bez ní. Šlo o jasný protest proti novému pravidlu.
Někteří zdůrazňovali osobní odpovědnost, jiní tvrdili, že helmy ztěžují rozpoznávání jezdců diváky a mohou poškodit popularitu cyklistiky. Legendární sportovní ředitel Raphaël Geminiani tehdy dokonce prohlásil, že peloton v helmách připomíná vojenskou přehlídku Wehrmachtu.
Přilba získala místo po dvou tragédiích
Navzdory protestům se helmy postupně začaly prosazovat. Velký zlom přišel po tragické smrti Fabia Casartelliho na Tour de France 1995. Definitivní tečku za diskusí pak udělala smrt Andreje Kiviljeva v roce 2003 po pádu na Paříž–Nice.
Kazašský jezdec tehdy jel bez helmy a následkům zranění podlehl. UCI reagovala rychle – od května 2003 se pevné helmy staly povinnou výbavou profesionálních závodníků. V té době je přitom už používalo asi 90 procent pelotonu dobrovolně. Krátkou dobu ještě existovala výjimka, která umožňovala helmu sundat před závěrečným stoupáním, ale i ta byla v roce 2005 zrušena.
Dnešní profesionálové už vyrostli ve světě, kde je helma samozřejmostí. Mladí závodníci ji berou jako nedílnou součást výbavy a často si bez ní jízdu ani neumějí představit. Zajímavé je, že někteří zástupci staré generace na svůj postoj nikdy nezměnili názor. Duclos-Lassalle i dnes tvrdí, že helmu nikdy nenosil a nosit nebude. Zároveň ale uznává, že doba se změnila a návrat zpět už není možný.
Cyklistika se zkrátka proměnila. To, co bylo ještě před třiceti lety symbolem odporu, je dnes symbolem profesionality a bezpečnosti.
