Čeká vás ještě dovolená, případně si plánujete už další a řešíte, zda lze skloubit volný čas v sedle kola s přítomností vašich ratolestí? Přinášíme důkaz, že kolo, relaxace a děti jdou skvěle propojit. Zuzana Urválková s rodinou absolvovala během posledních osmi prázdnin vždy několik set kilometrů. A první takový cyklistický trip naplánovala s manželem na dobu, kdy jejich dcerám byly dva a čtyři roky. Tehdy byl cílem cesty startující v Brandýse nad Labem pramen Labe.

„Cestování na kole se mi vždy líbilo. Přečetla jsem snad všechny možné cyklistické cestopisy a kolo k mému životu vždy patřilo. Když se nám narodila Lucinka, bylo jasné, že si pořídíme cyklistický vozíček. Po narození Zuzanky jsme ho zaměnili za dvojitý a vyráželi jsme na krátké výlety – ať už v Polabí, kde bydlíme, ale i na hory,“ vysvětluje Zuzana Urválková, že cyklistika vždy byla součástí rodinného života.

Kdo doma přišel s nápadem vyměnit krátké výlety za dlouhé cyklistické dovolené?

Den, kdy se mi zrodil v hlavě nápad na delší putování, si přesně pamatuji. Byl leden, ale byly velmi příjemné teploty na jízdu na kole. Vyjela jsem s dětmi za humna, ale i tak jsme měli spoustu zážitků. Zjistila jsem, že nepotřebujeme jezdit do divočiny, abychom zažili dobrodružství. Hned po vyjížďce jsem nápad přednesla manželovi a ten nadšeně souhlasil. Já se tak těšila, že jsem hned ten den plánovala naši první cestu. A to z Brandýsa nad Labem, kde bydlíme, k prameni Labe.

A v létě jste vyrazili. Kolik měly tehdy holky roků?

Starší Lucince byly čtyři roky a Zuzance dva. Lucinka již jela na šlapacím kole, dvouletá Zuzanka ukrajovala kilometry na odrážedle. Vždy jsme brali ohledy na děti, nechtěli jsme, aby proseděly celý den v cyklovozíku jen pro mé a manželovo potěšení. Holky samy šlapaly, když byly unavené, kola jsme přigumicukovali na cyklovozík či batoh, ony si vlezly do vozíku a odpočinuly si nebo schruply.

Museli jste dcery nějak speciálně motivovat?

Přemlouvat jsme je vůbec nemuseli. Zpočátku byly holky ještě dost malé na to, aby mohly klást nějaký odpor. Navíc s námi byly rády a bylo jim jedno, kde to bude. Kolo znaly odmalička, takže braly, že k dovolené patří. Spíš jsme měli opačný problém. Holky chtěly skoro pořád jet samy. Jenže když jedete na kole vedle dvouletého dítěte, které šlape na odrážedle, máte co dělat, abyste pomalou jízdou a s brašnami naloženým kolem nespadli. Navíc, když jsme se zdrželi na nějaké atrakci, nebo jsme viděli, že jsou unavené, tak jsme potřebovali, aby si odpočinuly. Ale ony nechtěly – do cyklovozíku jsme je museli někdy nutit. Ale lízátko, nebo zmrzlina v cyklovozíku zabrala vždy. Etapy jsme plánovali krátké, se spoustou zastávek a zpestření, aby to děti bavilo. Jeli jsme do ZOO, navštívili jsme interaktivní muzeum, koupali se v řece… Když byly holky starší, lezli jsme i ferratu ve skalách. Když jsme unavení, roztáhneme deku a hrajeme karty. Kolo bereme jako dopravní prostředek, který nás zavede k dalšímu dobrodružství.

Obyčejné karty představují vhodný způsob zpestření dovolené na kole.
Obyčejné karty představují vhodný způsob zpestření dovolené na kole.

Kolik mají holky roků dnes? Neodmlouvají?

Dnes je holkám devět a jedenáct let. Najezdíme denně mezi 30 až 60 kilometry. Samozřejmě podle profilu trasy, terénu nebo množství atrakcí po cestě. To víte, že se najdou chvíle, kdy mají dost. Obzvláště v kopcích v náročném terénu. Už vyfasovaly svoje brašny a věci si vozí samy. Občas remcají, že už nemůžou, ale zatím nikdy neodmlouvaly, že by už nechtěly jezdit, nebo že by je náš způsob dovolených nebavil. Tuhle jsem se musela smát… Bylo vedro, třicet stupňů Celsia a náročný kopec. Starší Lucinka byla červená v obličeji, šlapala a vypadalo to, že každou chvíli práskne kolem do příkopu. A přesto mi na můj dotaz odpověděla, že ji kolo baví. Když je nejhůř, dětem pomůžeme a kola jim třeba vytlačíme. Nic nehrotíme, nechceme překonávat rekordy a není pro nás potupa slézt z kola a tlačit ho.

Zmrzlina nebo lízátko už asi moc nefunguje. Čím je motivujete dnes?

Nejvíce je asi motivujeme „atrakcemi“ během etap. Pořád ještě funguje ZOO, nebo kuličková dráha ve Zruči nad Sázavou, nějaké hřiště nebo zábavné muzeum. Zároveň si během jízdy hodně povídáme a vyprávíme historky. A nikdy během roku nesníme tolik energii dodávajících bonbónků, zmrzlin a žvýkaček. Na co se však holky vždy těší, je plyšák, kterého si vždy po takovémto cestování mohou koupit.

Máte za sebou osm dovolených v sedle kola. Co jste všechno projeli?

Poprvé jsme cestovali z Brandýsa nad Labem k prameni Labe. Rok poté jsme jeli z Brandýsa do Drážďan. Další rok jsme se dovezli autem do Drážďan a odtud jsme na kole pokračovali do Magdeburgu. A závěrečnou etapu Labské stezky jsme jeli z Magdeburgu do Cuxhavenu k Severnímu moři. Tím jsme po čtyřech letech uzavřeli Labskou stezku. Jeli jsme týden, maximálně 12 dní. Po objetí Labe (1 200km) jsme se rozhodli objet řeku Moravu (350 km). To bylo dětem šest a osm let. Další rok jsme objeli Ohři (320 km), dále Sázavu (260 km) a letos jsme „pokořili“ naši národní řeku – Vltavu (480 km).

Který okamžik za těch osm dovolených v sedle kola byl nejkrásnější? 

To je těžké říci. Když to zhodnotím z hlediska řek, tak se mi asi nejvíce líbily Ohře, Sázava a Vltava. Všechny tři jsou „vodácké“ řeky, takže to okolo nich žije a můžete se v nich koupat. A příroda je nádherně pestrá. Na Labské cyklostezce nás více bavila ta česká část. Asfalt na německé je sice dokonalý a cyklista se tam cítí bezpečně i ve velkých frekventovaných městech, ale chyběla nám tam právě česká pestrost. V Německu jsme třeba třicet kilometrů jeli jednotvárnou krajinou. Po levé ruce Labe a hráz, po pravé straně louka. Placka a rovina. Nic víc. Mezi městy žádná pověstná „biergarten“ a když, tak mimo večerní hodiny zavřená. Často se nám stalo, že jsme teplé jídlo měli až večer po jednadvacáté hodině. Jinak jsme byli celý den na sušenkách. To se nám v Česku nestalo. Ale kdybych měla vybrat jeden okamžik, tak asi nejhezčí zážitek pro děti bylo pozorování tuleňů v jejich přirozeném prostředí na ostrově v Severním moři u Cuxhavenu.

Jak jste si užili letošní výlet podél Vltavy?

Jeli jsme od pramene u Kvildy, přes Lipno, Vyšší Brod, Rožmberk, Český Krumlov, Orlík, Slapy, Prahu až do Mělníka. A z Mělníka už to je podél Labe jen 30 km k nám domů do Brandýsa nad Labem, tak jsme to protáhli až sem. Celkem 480 kilometrů. Objet Vltavu jsem se původně trochu „bála“, neboť je dlouhá a plná kopců. Nyní můžu zhodnotit, že loňská Sázava byla z hlediska kopců a terénu fyzicky náročnější. Příští rok přemýšlíme o Dyji nebo Lužnici. Musím si ještě všechno pořádně nastudovat, jaké krásy nás podél obou řek čekají.

Rodina Urválkova, aneb jasný důkaz, že i s malými dětmi lze absolvovat dovolenou na kole.
Rodina Urválkova, aneb jasný důkaz, že i s malými dětmi lze absolvovat dovolenou na kole.

Spíte v penzionech nebo ve stanu, případně pod širým nebem?

Zatím spíme v penzionech a stravujeme se v restauracích. Vím, ve srovnání s jinými cestovateli, kteří spí ve stanech a jezdí do divokých lokalit, to není tak dobrodružné, ale třeba tím inspirujeme i ostatní. Na kolo může sednout opravdu každý a dobrodružné zážitky se dají posbírat i za humny. Penziony máme dopředu zamluvené. Vyžaduje to pečlivé plánování před cestou, neboť jsme samozřejmě nuceni danou etapu ujet stůj co stůj. To je nevýhoda oproti stanování. Několikrát se nám tedy stalo, že jsme jeli celý den v obrovském slejváku. Paradoxně holčičky to bavilo a ještě se u toho smály, jak jim čvachtá v botách.

Co všechno si s sebou vozíte ? Je složité se zabalit na takovou dovolenou?

My s manželem máme dvě nepromokavé brašny na zadním nosiči a každý z nás ještě dvě brašny na předním nosiči. V zadních brašnách máme oblečení, v předních vozíme společné věci. Každá z holek má na zadním nosiči dvě brašny, kde si vezou oblečení. Na řídítkách mají pak přimontované plyšáky. Velký prostor v našich kabelách zabere lékárna, nářadí, počítač a dobíjecí kabely na elektroniku. Na řídítkách pak máme každý ještě cestovní brašničku, kde máme doklady, mobily, turistické deníčky a příruční věci. To nám pak funguje jako kabelka. Vezeme minimum věcí, většinou si balíme funkční věci, které rychle schnou a dobře odvádí pot. Výborně se nám osvědčily dětské nepromokavé kalhoty z Decathlonu, které návlekem překryjí i botu. Dost často se nám ale stalo, že ačkoliv jsme brali minimum věcí, stejně spoustu čistého a nepoužitého prádla přivezeme zpět. Holky nakonec celou dovolenou odjedou v jedněch kraťasech a tričku.

Potkal vás za těch osm let i okamžik, který byl odstrašující?

To bylo v roce 2017 na naší cestě z Magdeburku k Severnímu moři. Přijeli jsme do Hamburku přesně na den, kdy se zde konal summit G 20 a v Hamburku probíhaly násilné demonstrace. Dětem tenkrát bylo pět a sedm let. Nad hlavami nám létaly vrtulníky, všude jezdila policejní auta a obrněná vozidla s radlicemi. Demonstranti zapalovali auta, vymláceli výlohy, házeli dýmovnice a zápalné lahve, hořely popelnice. A přímo v centru dění jsme byli na kolech s malými dětmi a hledali náš hotel. Nebála jsem se, že by nám snad nějaký demonstrant ublížil, měli jsme strach, abychom se nepřimotali do nějaké potyčky, nebo někdo děti omylem netrefil dlažební kostkou. Nicméně holky byly klidné, neboť jsme navenek klidní zůstali i s manželem. Naučily se nové slovo demonstrant a pamatuju se, že jsem na večeři šla jen v tričku, přestože byla zima. Měla jsem totiž jen černou mikinu s kapucí a nechtěla jsem, aby si mě někdo spletl s demonstrantem.

A co jste naopak zažili nejúsměvnějšího?

To bylo možná v Karlových Varech, když jsme jeli podél řeky Ohře. Tou dobou se tam konal zrovna Mezinárodní filmový festival. Před hotelem Thermal byl připravený červený koberec pro slavné herce a herečky. Já tenkrát přemluvila ostrahu, zda se tam můžu vyfotit. Módní kritici by ze mě měli radost. Na sobě jsem měla cyklistický dres, zabahněné elasťáky s cyklo vložkou, podpatky mi nahrazovaly tretry s SPD systémem, navoněná jsem byla svým potem, místo kabelky cyklobrašnička a na lýtku jsem byla „potetovaná“ šmírem od řetězu. Ale fotoaparáty cvakaly o sto šest.

Trénujete na dovolenou v sedle kola?

Prakticky vůbec. Necháváme to tak nějak plynout. Občas vyjedeme na jednodenní vyjížďky, jednou ročně jezdím na týden s partou kamarádů na kola do hor. Jinak se hýbeme celý rok, ale tak nějak pro radost, nic cíleného.

Karamboly se vám vyhýbají?

Naštěstí se nám velké defekty zatím (zaťukávám) vyhýbají. Většinou praskne duše. Letos nám prasknul nosič, ale to stejně jako rozpadlé boty vyřeší kobercovka. Je to asi jedna z nejdůležitějších věcí ve výbavě.

Doporučila byste lidem dovolenou v sedle kola?

Rozhodně ano. Pokud to chce někdo zkusit s dětmi, doporučuji Labskou cyklostezku. Na rozdíl od Vltavy, Sázavy a Ohře je to opravdu jen a jen rovina a po hladkém povrchu. O našich cyklodovolených píšu „knížky“. Snažím se to psát jako cestopis, abychom mohli inspirovat ostatní, popisuji i mé pocity, co jsme zažili, vtipné historky i naše rodinné věci. Nechávám si na své náklady vytisknout vždy pár kusů, a pak je rozdávám babičkám, příbuzným a kamarádům.