Ten pád vypadal banálně, jakých na Tour vždy vidno hodně. K zemi šlo sedm cyklistů, Dante Rezze zahučel do rokliny deset metrů pod cestou, Johan Museeuw měl natlučené koleno, ale s dalšími pokračoval dál, Němec Baldinger si zlomil pánev. Jen Ital Fabio Casartelli zůstal ležet na asfaltu a ani se nepohnul. Tour de France 1995 zasáhla při sjezdu z Col de Portet d’Aspet smrt.
Šestnáct minut před polednem 18. července 1995. Kdo tam byl, nezapomene. Olympijskému šampionovi z Barcelony bylo pětadvacet, když se jeho život zastavil v rychlosti osmdesát kilometrů za hodinu v jedné ze serpentin při sjezdu z tisícového vrcholu na 34. kilometru velké pyrenejské etapy.
Závodník amerického týmu Motorola tam ležel stočený do klubíčka, kolem louže krve. Kdo ví, jestli by mu přilba, tehdy ještě v pelotonu nepovinná zachránila život. Už v roce 1991 ji chtěla Mezinárodní cyklistická unie UCI zavést v závodech profesionálů jako povinnost. Po protestech jezdců a hrozbách bojkotem však tehdy od této snahy rychle upustila.
Casartelli trefil hlavou kamenný patník u silnice
Ale právě hlavou Casartelli narazil rovnou do kamenného patníku u silnice. „Od začátku to bylo ztracené,“ vzpomínal pro deník L´Équipe lékař Gérard Nicollet, který byl ihned na místě. „Naděje byla mizivá.“
Casartellimu při převozu do nemocnice v Tarbes třikrát selhalo srdce, než ve 14:39 tehdejší ředitel závodu Jean-Marie Leblanc po vlnách závodu rozeslal smutnou zprávu: Fabio Casartelli zemřel. Jen dva dny po svých 25. narozeninách, jen měsíc po narození syna Marka. Záhy to ví celý peloton. Mnozí z těch, kteří tiše šlapali do Cauterets, mu nedávno byli na svatbě. Silnice Tour si právě vyžádala třetí oběť v historii závodu.
Obloha byla modrá, sluníčko pálilo a Richard Virenque si kdesi v čele jel sólo pro vítězství v dlouhé a vyčerpávající etapě, jejíž menu tvořily právě Portet d’Aspet, Col de Menté, Peyresourde, Aspin, Tourmalet a závěrečné stoupání do Cauterets. Lídr Tour Indurain, tak silný a neohrožený, jen v poklidu přihlížel, jak Francouz na prvním z kopců pádí zase jednou do úniku a nakonec slaví.
A protože netušil nic, rozdával na cílové čáře úsměvy. Ale pak… „Dozvěděl jsem se to, když jsem šel z pódia, a nebylo mi z toho dobře,“ vzpomínal Francouz. „Cože, smrt? ptal jsem se. Večer jsem se šel podívat na Fabiovy ostatky a položil květinu na katafalk. Byla to síla.“
Armstrong vyhrál pro mrtvého parťáka
Okolnosti Italova karambolu jsou dosud nejasné. Kolize? Defekt? hádalo se tenkrát. Nebo narazil nejdřív do zdi vedle silnice a pak tvrdě hlavou dopadl doprostřed cesty, jak by dokazovala krvavá skvrna, která pomalu stékala z kopce? Dnes je u cesty cedulka s nápisem: Kdo žije v našem srdci, nepoznal smrt.
Kolo s číslem 114 zůstalo další den upnuté na střeše doprovodného vozu Motoroly a závodníci stáje nastoupili na start s černou páskou. Etapu do Pau, která se na osm hodin proměnila v pohřební průvod, „vyhrál“ tým Motorola – všichni jeho zbylí závodníci projeli v čele pelotonu bok po boku cílovou čárou kousek před pelotonem a závodníci pak Casartelliho rodině darovali kompletní prémie toho dne.
O dva dny později vyhrál Casartelliho týmový spolujezdec Lance Armstrong etapu do Limoges a gesty posílal vítězství do nebe. „Tuhle etapu měl Fabio vyhlédnutou,“ říkal Američan. „Chtěl jsem ji získat pro něj.“
Portet d´Aspet jako pamětník dávných časů Tour byl do ní zařazen hned v první pyrenejské etapě v roce 1910. Od té doby se stal jedním z nejfrekventovanějších vrcholů a letos v 16. etapě s cílem v Saint-Gaudens tam peloton zavítá znovu. A znovu si uvědomí tu krutou událost z roku 1995.
