V přímých přenosech to asi půjde těžko. Ono i kdybyste stáli u silnice a snažili se tyhle drobnosti zahlédnout, půjde to jen těžko. Právě proto, že jde o drobnosti. Kola profesionálů se můžou na první pohled jevit identicky jako to vaše, přesto existují odchylky, tu větší, jinde menší, které stroje nejlepších závodníků světa odlišují.

Jmenovka

Takovouto nálepku uvidíte vždy na horní rámové trubce závodního kola, které patří tomu kterému profíkovi. Někdy je jméno doplněno vlaječkou příslušné země a občas dokonce hashtagem odkazujícím na závodníkův twitterový účet.

Přestože profesionál obvykle svůj stroj pozná podle proporcí a případných custom úprav na první pohled, jmenovky usnadňují práci mechanikům a jsou taky vodítkem pro fanoušky. Výjimkou není ani to, že nálepky vídáme taky na jednotlivých komponentech, primárně zapletených kolech. Zrovna u kol žádný rozdíl neexistuje, ale každý může mít svoje preference ohledně nahuštění a toto je cesta k usnadnění.

Startovní číslo

Může se to jevit jako přežitek v době, kdy závodníci mají na kolech elektronický čip, takže výsledky uvidíte za cílem okamžitě a ne až rozhodčí přelouskají z cílové fotografie pořadí jednotlivých cyklistů. Ale i technika může někdy selhat a pak je taková tabulka s číslem (doplněná startovním číslem přilepeným na kapsy dresu) jedinou spásou.

Současně jde podobně jako u jmenovky o pomůcku pro mechaniky, když při technických problémech hledají na střeše doprovodného vozu náhradní kolo. Cedulka se obvykle montuje přes adaptér k zadní brzdě, někdy i na sedlovou trubku.

Nelidský představec

Jestli je něco, co opravdu vyděluje profíky od zbytku světa, jsou to neskutečně dlouhé a neskutečně položené představce. Protože co je natažené a nízko položené je přeci aerodynamické. Vy to ale raději nezkoušejte, protože i na takovou pozici se musí tělo natrénovat. Důvodem, proč cyklisté sahají k tak nelidsky dlouhým komponentům, je to, že zpravidla používají menší velikost rámu, který je tím logicky lehčí a tužší.

A aby se do kola „vešli“, musejí nasazovat dlouhé představce, 140 a klidně i 150 milimetrů dlouhé. Možná světovým rekordmanem v tomto oboru je ale Australan Leigh Phillips, jehož „forštos“ měří dokonce 190 mm. Takže zapomeňte na nastavování posedu podle profíků, přestože by to možná bylo šik. Protože byste brzo volali svému fyzioterapeutovi.

Super čistá kazeta

A teď upřímně – kdo z vás otírá kolo po každém švihu? Ne že byste po tom toužili, ale pastorky na kolech profesionálů jsou díky péči týmových mechaniků tak čisté, že by se z nich dalo jíst. Kola se totiž omývají po každé etapě i tréninku, takže jsou vždy čisté, jako by právě sjely z montážní linky.

Volba správného převodu je pro jízdu v kopcích klíčovým faktorem. Foto: Michal Červený
Vyleštěná kazeta? U profesionálů naprostý standard. Foto: Michal Červený

Během tří největších, třítýdenních etapáků se každý volný den (které jsou za závod dva) mění omotávka řídítek, řetěz a někdy i lanka, pokud už kola nepohání elektronické řazení.

Galusky

Poslední měření sice dokazují, že je tahle technologie dávno překonaná a že plášťová kola s klasickou duší uvnitř mají nižší valivý odpor a tím se na stejnou rychlost méně nadřete. Ale výhody galusek budou pořád jejich zastánci vyzdvihovat. Hlavní spočívá už v instalaci galusky na ráfek. Galuska se ke kolu lepí a v případě defektu, třeba i při sjezdu, se z kola nesvlékne.

Závodník tak má šanci ještě relativně bezpečně na prázdném kole pokračovat dál, než k němu s rezervou dorazí týmové vozidlo. Stále jde taky o nejlehčí variantu, protože pro výrobu galuskového ráfku je třeba méně materiálu, což ve sportu posedlém honem za gramy má svoji cenu.

Hliníková řídítka

Většina závodních strojů není vybavena karbonovými, ale duralovými řídítky. Důvody jsou dva. Ten první je, že často o něco těžší komponent zajistí, aby kolo na váze neukázalo méně než 6,8 kg, což je z důvodu bezpečnosti shůry stanovený limit.

Druhý důvod je taky větší odolnost slitiny, která třeba při transportu vydrží přeci jen hrubší zacházení než křehký karbon. Tvar řídítek je další odlišující faktor. Navzdory obří škále ergonomických a jinak tvarovaných kreací u profíků stále vítězí klasicky pravidelný oblouk.

Návod

Profesionálové závodí na uzavřených silnicích s jasně danou trasou, takže se nemusejí starat o navigaci, přesto jsou často na představcích jejich kol k vidění nalepené „taháky“, na kterých se uvádí, v které části závodu začíná kopec, kde se bude sprintovat nebo kde leží občerstvovací stanice, aby byli včas na tu kterou událost připraveni.

Přesto to ve sportu, který dnes ovládají vysílačky a instrukce tak každý dostane od týmového šéfa právě včas, vypadá tento zvyk poněkud zastarale.