Zdolal pět osmitisícových vrcholů! Patří mezi šťastlivce, kteří se mohou pochlubit úspěšným pokořením K2. Součástí jeho přípravy je přitom cyklistický trénink. „Silnička je na trénink, bike na kochání a výlety,“ říká horolezec Jan Trávníček. Čtyřiačtyřicetiletý rodák z Plzně v rozhovoru pro We Love Cycling vypravuje, co pro borce pobývající často v Himalájích znamená bicykl?
Jak jde cyklistika dohromady s lezením?
Kolo mám rád odjakživa a dnes ho využívám jako jeden z hlavních tréninkových prostředků při přípravě na expedice do Himaláje. Je to aerobní sport, u kterého se mohu zaměřit na dlouhodobou zátěž. Pocházím ze Stříbra, kde se kolo používalo jako dopravní prostředek, což s oblibou dělám dosud. Pohybuji se mezi dvěma byty v Táboře a Plzni, přičemž velmi často jezdím na kole. Bavila mě i jízda na koloběžce, s níž mám veselý příběh. Jednou jsem ji půjčil bráchovi, ten předním kolem najel do kanálu a způsobil si úraz, na který dostal modrou knížku.
Kombinujete v rámci přípravy kolo i s dalšími sporty?
V létě kolo prokládám během, in-line bruslemi, plaváním, chůzí po slackline, posilováním a lezením. Mám velmi pestrou přípravu, což mě baví. Rozhoduji se podle aktuální situace, jak je venku, v jaké jsem fázi přípravy a zda mne zrovna bolí ruka či noha, rameno či koleno.
Má pobyt ve vysokohorském prostředí vliv na cyklistiku? Jezdí se vám po návratu z expedice lépe?
Funguje to, ale jde o krátkodobý efekt trvající tak dva týdny po návratu. Rozhodně to cítím při běhání. Ale každá expedice mě spíše fyzicky oddělá. Přeci jenom pobyt v zóně smrti síly nepřidává. Trénovat do vyšších nadmořských výšek na kole ale záměrně nejezdím, to se na kondici u expedičních výprav neprojeví. Ani nadmořská výška 3000 metrů pro naše expedice ještě nic zásadního neznamená.
Kolik kilometrů jste v sedle kola zvládl v loňském roce?
Nejsem si jistý. Neměřím si tepy (znám své tělo, věřím svým pocitům), a stejně tak si neměřím ani vzdálenosti. Ale odhaduji, že to bylo tak pět šest tisíc kilometrů. Když jsem v roce 2014 trénoval na K2 najezdil jsem za půl roku asi šest tisíc kilometrů. Pamatuji si, že jsem byl s kamarády v Itálii a jeli jsme na slavný průsmyk Stelvio. A já jsem si ho dal jeden den dvakrát. Spoustu kilometrů jsem najezdil i po operaci kolene v rámci rekonvalescence.
Jezdíte i v zimě?
Neláká mě jezdit v zimě, nebaví mě čistit kolo kvůli dvouhodinové vyjížďce, to jdu raději běhat nebo si dám doma spinning. Rád jezdím na jaře a miluji léto na silničce, je to vlastně jeden z mála sportů, který se dá dělat, i když je venku vedro. Cyklistika nikomu nic neodpustí, v sedle si každý musí odsedět hodiny, když chce pořádně potrénovat.
Máte raději bike nebo silničku?
Mám obě kola a obě mě baví. Silničku si většinou beru, když si chci zatrénovat, odsedím na ní více hodin a kontroluji si tepy. Nejsem soutěživý typ, jsem ale rád, když se mnou někdo jede a můžeme pokecat. Bike je pro mě naopak synonymem výletu. Užiju si krajinu, přírodu, zastavím se na pivo. Nejsem příznivcem adrenalinových sjezdů. Dolů vždy sjedu, ale jízdu nahoru si užívám víc. Dlouho jsem jezdil na kole za pár tisíc s pískací želvičkou na řídítkách a v batikovaných kraťasech, teď už umím kvalitní materiál ocenit. Byl to z mé strany trochu hec, že ujedu to samé jako kluci v elasťáčkách.
Pravidelně se vracíte do Nepálu, vzal jste si s sebou někdy kolo?
Nevzal, ale půjčili jsme si tam kola od kamarádů. Už delší dobu ale v hlavě nosím možné treky, cestovatelsko-poznávací výlety, které lze absolvovat na kole. Mám to připravené, jen zatím nedozrál čas. Jednou ale takovou cestu udělám.
Kam byste poslal naše čtenáře za cyklistikou?
Baví mě single treky pod Smrkem, rád jezdím na Klínovec. Zamiloval jsem si Toskánsko a jsem nadšený, jak ohleduplně se tam chovají k cyklistům. Jedna z mých oblíbených tras vede z Plzně do Manětína a na skály Kozelka u Doubravice. Když někoho přemluvím, ať mi tam vezme lezecké věci autem, tak odložím kolo, chvíli si tam lezu a pak jedu domů. A když k tomu ještě stihnu ranní běh, je to ideální tréninkový den.
Máte triky, jak tělo nakopnout v případě vyčerpání, ať už na kole nebo na horách?
Málokdy se mi stane, že už nemůžu. Spíš mě limitují bolesti zad a kolen. Mám to asi někde v podvědomí – šetřím síly i na „sestup“, dosažení vrcholu je, jako bych byl v půlce cesty na švihu. Prostě se musíš dostat domů. Na kole se mi to stalo jednou nebo dvakrát za posledních deset let. A to hlavně proto, že jsem si nevzal jídlo, peníze nebo pití. Prostě vůl. Naše těla jsou na nepohodlí zvyklá a čas od času jim musíme dát zabrat, aby věděla, že to ten „trouba“ zase někdy zkusí, aby na to byla připravená a zvyklá.
Trénujete jinak než ve třiceti?
Daleko více musím odpočívat a regenerovat. Musel jsem prodloužit spánek, naučit se vypnout hlavu, což se mi stejně moc nedaří. A na stará kolena se učím s fyzioterapeutkou protahovací cvičení. Pro úspěch každé expedice jsou ale důležité mentální schopnosti a psychická odolnost, protože od začátku do konce se člověk pohybuje mimo komfortní zónu, což není úplně přirozené pro lidské bytosti.
Celý svět už rok bojuje s koronavirem. Jak bojujete vy?
Jsme trochu rozmrzelí z vládních nařízení a teď zrovna zavření doma. Ale dobrovolně. Můžeme zmizet někam do tepla třeba jezdit na kole, ale připravujeme další projekty, takže pracujeme z Česka. Pořád něco plánujeme, a pak zase rušíme. Teď například naši expedici na Makalu. A taky jsme ztratili práci: zavřená je lezecká stěna v Plzni, kterou provozujeme. A už rok měla být otevřená naše česká hospoda v Nepálu. Stihli jsme jen udělat pár věcí v létě, například jsme pomáhali organizovat velkou plzeňskou sportovní akci pro veřejnost Sportmania Plzeň, uspořádali jsme několik open air přednášek. Ale nestěžuji si, zase tak zle není a bude líp. Vše špatné je k něčemu dobré a je třeba jít dál. Nejsem v tom sám!
Na co nejvíce se těšíte?
Až odletím do Nepálu. Věřím, že se mi to povede začátkem dubna. Nepál je můj druhý domov. Takže na nějakou pořádnou cyklistiku se dostanu až po návratu, v červnu.
Jan Tráva Trávníček
Geodet, cestovatel a horolezec začal lézt ve vysokých horách v roce 2000. Do roku 2014 úspěšně vylezl na čtyři osmitisícovky. V letech 2009 a 2011 spolu s Jakubem Vaňkem vystoupili na Gašerbrum I a Manáslu. Absolvoval také několik expedic s Radkem Jarošem – v roce 2012 zdolali vrchol Annapurny, 2014 vyrazili na K2. Tato expedice byla úspěšná a Jaroš s Trávníčkem, se stali teprve čtvrtým a pátým Čechem, kteří na K2 vystoupili, navíc bez použití kyslíkových přístrojů. V roce 2016 přidal tibetské Čo Oju. Leze bez použití umělého kyslíku a týmu šerpů.
